Železná maska, nazývaná také ohlávka nebo uzda na sekernice, se v pramenech objevuje poprvé v roce 1567. Tehdy byla nasazena Skotce Bessie Tailiefeirové za to, že pomluvila jistého muže z Edinburghu, se kterým se přela o půdu. Dotyčný podle ní pozemek naschvál špatně vyměřil; zda to byla pravda, se už nedozvíme, jisté však je, že si tento chlapík její tvrzení vyložil jako urážku a hnal ji k soudu. Bessie byla se železnou maskou na hlavě připoutána ke kříži na veřejném prostranství a musela tam takto stát po dobu jedné hodiny.
Ohlávka si našla cestu i do Anglie a odtud potom do Německa. Někdy šlo jen o prostou kovovou obruč, jindy si výrobce s designem pohrál a masku ozdobil prasečím rypákem nebo rohami, aby působila co nejsměšnějším dojmem. Všechny však měly společný kovový výběžek, který se oběti zasunul do úst, aby nemohla mluvit.
Právě díky přítomnému roubíku maska posloužila také inkvizitorům při procesech s čarodějnicemi. Vyšetřovatelé se báli, že je vyslýchaná prokleje nebo se osvobodí z pout s pomocí magické formule, ohlávka jí však takové pokusy znemožnila.
Jinak se ale masky nasazovaly zejména drbnám, hašteřivým manželkám nebo ženám nižšího stavu, které si dovolily otevřít pusu na vrchnost. S maskou musely stát po určitou dobu u pranýře, nebo je úředník či manžel potupně vedl městem, aby se jim mohlo vysmát co nejvíce lidí. V Německu dokonce k ohlávce připevňovali zvoneček, kterým na sebe bizarní průvod upozorňoval.
Tato ponižující forma trestu se v Evropě udržela až do poloviny 19. století. Poslední klevetnice v ní musela pózovat v roce 1856 v anglickém hrabství Lancashire.
