O železné panně se poprvé zmínil v roce 1793 německý filozof Johann Philipp Siebenkees. Zařízení bylo podle něj použito na počátku 16. století jako obzlášť krutý trest smrti pro norimberského padělatele mincí. Historikové ale tuto popravu v análech nedohledali a celou historku považují za smyšlenou.

V době osvícenství, kdy se filozofové snažili dokázat, že křesťanský středověk byl dobou tmářství a útlaku, podobné výmysly nebyly ničím neobvyklým. Železná panna však veřejnost zaujala a v Evropě se začaly objevovat její exempláře, vyráběné podle neexistujícího originálu.

Staré hrady a muzea mučicích nástrojů přiznávají, že jim vystavené železné panny rapidně zvyšují návštěvnost. Představa kruté smrti, kdy se odsouzencovo tělo nabodává na ostré hroty a dochází k pomalému vykrvácení, je z nějakého důvodu turisticky zajímavá.

Mnohem pozoruhodnější je však nález z roku 2003, kteří učinili američtí vojáci v budově Iráckého Národního Olympijského výboru. Šlo o jakousi bednu ve tvaru rakve s kovovými hroty na vnitřních stěnách, do níž byli údajně zavíráni sportovci, kteří nepodali dostatečné výkony. Olympijskému výboru za bývalého režimu v Iráku předsedal syn Saddáma Husajna Udaj. Svou funkci ale nevykonával jen z lásky ke sportu, ale také za účelem propagace a šíření slávy země. Komu se nepodařilo získat pro Irák medaile, byl tvrdě potrestán. Spekuluje se, že nalezená "železná panna" mohla být jedním ze strašlivých nástrojů, které Udaj k trestům používal.