Na stavbu železnice Salekhard–Igarka byli posíláni lidé bez rozdílu pohlaví a věku. Kromě politických vězňů sem mířili i drobní zlodějíčci nebo jedinci, kteří byli z krádeže jen podezřelí. Jako třeba Naděžda Kukušina z Ukrajiny: do sejfu firmy, kde pracovala, se dostaly krysy a sežraly několik bankovek. Naděžda byla obviněna ze zpronevěry a transportována na Sibiř. Stejně dopadla i 16letá dívka, která ztratila rodiče a ukradla pytlík řepy, aby nasytila své sourozence.

Příběhů, vrytých do kolejnic zavátých sněhem, by se dalo vypravovat nesčetné množství. Podle odhadů se stavby v tajze účastnilo 80 až 120 tisíc lidí, z nichž zhruba třetina během těžké práce v krutých podmínkách zahynula. Na mnoho vězňů ani nezbylo místo v barácích a museli spát v plátěných stanech.

"V zimě tady teploty dosahují mínus 50°C," říká ředitelka muzea v Salekhardu Ljudmila Lipatova. "V létě je zase příšerné vedro a otravují vás komáři. Dozorci z gulagů hmyz využívali k mučení vězňů. Muže svlékli donaha, svázali ho a nechali napospas komárům. Horší muka si nedokážete představit," popisuje Lipatova.

Těžká práce bez pomoci stavební techniky v kombinaci s ubohou stravou způsobila, že vězni umírali přímo na stavbě. Celý projekt byl přitom po Stalinově smrti odložen k ledu.

Ze 698 km dokončených kolejí se po dvě dekády využívala jen polovina. V roce 1990 byla železnice uzavřena úplně a část kolejnic skončila ve sběrně železa.

"Hodně lidí sem přijíždí na exkurzi a zavítal sem i jeden bývalý vězeň. Když viděl zrezavělé lokomotivy a ztrouchnivělé pražce, rozplakal se," vypráví Ljudmila Lipatova. "Spousta vězňů věřila, že opravdu dělají něco prospěšného, a nakonec se všechno jen zničilo. Je to smutné," uzavírá badatelka.