Termín "černá díra" nás svádí k tomu, abychom si tento vesmírný jev představili jako jámu plnou nekonečné temnoty, která možná vede do jiné dimenze nebo paralelního vesmíru. Proto se sem tam objevují senzační teorie, podle nichž černé díry vyvrhují pohlcené objekty v jakési jiné realitě, až je téměř lákavé do nějaké skočit.
Ve skutečnosti ale černá díra vlastně není tak úplně díra a ani se nechová jako živý organismus, který přijímá vesmírnou potravu a vyměšuje. Jde o objekt relativně malé velikosti, ale neskutečně obrovské hmotnosti, což žene jeho gravitační sílu k nekonečným hodnotám. Správně bychom tedy měli říci, že černé díry vesmírné objekty nepojídají, ale přitahují. Přitahují je tak silně, že po překročení tzv. horizontu událostí už z jejich gravitace není úniku.
Země by v černé díře neudržela tvar dlouho.
Tento horizont událostí není kruhový jako vstup do pozemské jámy, můžeme si ho spíš představit jako povrch koule. Ať se tedy k černé díře přiblížíme z kterékoli strany, vždycky nás přitáhne.
Tajemná singularita
Jak to přesně vypadá v samotném středu černé díry, je předmětem spekulací. Podle Einsteinovy obecné teorie relativity se zde nachází tzv. singularita, kde je prostor i čas nekonečně zakřiven a přestávají tu fungovat fyzikální zákony. Materiální bytí, jak ho známe, tu prostě není. Ale protože náš mozek nezná nic jiného, místo s neexistujícím prostorem a časem si nedokáže v hlavě namalovat. Ke každému obrázku ostatně potřebujete minimálně dva prostorové rozměry...
Co tedy černé díry skrývají ve svém jádru, neumíme popsat, natož nakreslit. Zato jsme už ale mohli pozorovat, co se děje s vesmírnými tělesy na samém horizontu událostí, kam ještě teleskopy dohlédnou. Působí zde velmi silné slapové síly, které pohlcovaná tělesa natahují jako špagety a posléze je roztrhají. Některé kusy odlétnou zpět do vesmíru, ostatní nasaje černá díra.
Podívejte se, co černá díra na horizontu událostí provedla s hvězdou:
Vejce zalité magmatem
Tento osud by tedy nejspíš potkal i Zemi, kdyby se k hranici nějaké černé díry z neopatrnosti přiblížila. Jinými slovy, zemřeli bychom dříve, než bychom se v černé díře fyzicky ocitli. A dokonce i dříve, než by rozličné gravitační síly nadělaly z našich těl špagety.
Působení slapových sil by totiž nejprve zaznamenala Země jako celek. Natáhla by se do tvaru vejce, takže by celá doslova popraskala ve švech. Nejvyšší pohoří by se snížila na velikost jihočeských kopečků a sopky by začaly chrlit lávu. Planeta by se vzápětí zalila magmatem, ale ještě předtím by z ní zřejmě zmizela atmosféra, takže při tom nejlepším scénáři bychom zemřeli milosrdnou a rychlou smrtí udušením.
Teprve potom by začala "špagetifikace" a cupování. Kusy Země, které by v tom divokém víru překročily horizont událostí, by se vydaly na cestu k předpokládané singularitě, ale nejspíš by k ní dorazily ve formě částic menších než atomy. Ostatní by byly vystřeleny zpět do vesmíru a stali by se z nich osamělí vesmírní poutníci. Z modré planety by toho tedy moc nezůstalo. Naštěstí je to jen teorie.
Zdroje: https://www.discovermagazine.com/, https://www.newsweek.com/, https://supernova.eso.org/
