Země se zatřásla pod nohama. Před 61 lety postihla Ural jaderná katastrofa

29. září 2018 četba na 10 minut
Řeka Teča a její okolí bylo silně zasažené radiací

Řeka Teča a její okolí bylo silně zasažené radiací

Foto: Wikimedia.org

Dnešek je šedesátým prvním výročím třetí největší jaderné havárie v dějinách. V předposlední zářijový den roku 1957 před pátou odpoledne explodovala v jaderném zařízení Majak na východním Urale nádrž s jaderným odpadem, který v následujících hodinách a dnech zamořil území o rozloze čtvrtiny Česka. Sovětské Rusko havárii dlouho tajilo nejen před světem, ale její důsledky i před svými obyvateli.  

V osudný den selhal chladící systém v jedné z nádrží, ve které bylo mezi 70 a 80 tunami kapalného radioaktivního odpadu. Rozpadové teplo začalo zvyšovat teplotu, chladící voda se odpařila, a bez ní se nádrž zahřála na 350 stupňů. Směs vysušeného odpadu explodovala, výbuch o síle až 100 tun TNT vymrštil 160tunové betonové víko a do vzduchu vrhnul obrovskou masu radioaktivního materiálu.

Exploze sama si bezprostředně nevyžádala žádný život, ale mrak s radiací pak během následujícího půldne zanesl vítr až 350 kilometrů daleko. Spad zasáhl oblast zvící asi čtvrtiny České republiky (asi 20 000 km2) a nese označení Východouralská radiační stopa (EURT).

Na sedmistupňové škále závažnosti jaderných havárií má kyštymská havárie (nazvaná podle nejbližšího města) stupeň 6. Stupeň 7 byl v historii přiřazen jen katastrofě v Černobylu a havárii ve Fukušimě v Japonsku. Výbuch v komplexu Majak je v pořadí jaderných katastrof na třetím místě.

Mlčení a vygumované vesnice

O havárii v Čeljabinské oblasti nevěděli zprvu sami Rusové, natožpak svět. Až v dubnu přinesl západní tisk vágní zprávy o „katastrofální nehodě“, která způsobila „radioaktivní spad nad Sovětským svazem a okolními státy“. Až skoro dvacet let po události, v roce 1976, potvrdil výbuch sovětský emigrant, biochemik Žores Medvěděv, když se v článku pro New Scientist o disidentských vědcích v Rusku mimochodem zmínil o „větším neštěstí na Urale“.

Malá zmínka vyvolala velký zájem. John May v knize The Greenpeace Book of the Nuclear Age: The Hidden History, the Human Cost z roku 1990 píše, že Medvěděv a další badatelé začali pátrat a nalezli řadu ekologických sdělení, která dokládala, že radiace kontaminovala půdu, jezera a víc než 200 živočišných a rostlinných druhů v blíže nespecifikované oblasti o rozloze tisíců čtverečních kilometrů.

Mezi sovětské vědce-emigranty patřil i fyzik Leo Tumerman, který utekl do Izraele a v roce 1977 popsal své zážitky z postižené oblasti, kterou projížděl tři roky po havárii:„Sto kilometrů od Sverdlovska výstražná tabule u cesty varovala řidiče, aby následujících třicet kilometrů nezastavovali a jeli maximální rychlostí se zavřenými okénky,“ líčil Tumerman. „Na obou stranách cesty byla krajina všude na dohled mrtvá: žádné vesnice, žádná města, jen komíny zbořených domů, žádná obdělávaná pole či pastviny, žádná stáda, lidé …nic.“

Američané také v roce 1979 let porovnali mapy zasaženého prostoru z konce 50. let s novějšími mapami z roku 1970. Vyšlo najevo, že názvy třiceti obcí menších než o dvou tisících obyvatel byly vymazány, stejně tak i jména několika větších měst.

Po odtajnění některých svazků CIA koncem 70. let se ukázalo, že americká tajná služba věděla o havárii v Majaku už od roku 1959. Zprávu však zamlčela. „Body“, které by mohla přinést ve studené válce, byly sporné, Američané se báli, že spíš než na Rusko by zpráva vrhla špatné světlo na atomovou energii jako takovou. A tuhle náladu v době rodícího se amerického jaderného průmyslu nemohla potřebovat.

Akční letáky