Pro antické mudrce byla zdrojem většiny ženských fyzických i duševních problémů děloha, která fungovala správně jen v případě, že v sobě ukrývala plod. Pokud žena zrovna nebyla těhotná nebo nekojila dítě, hrozila jí hysterie, jež se mohla projevovat nejrůznějšími neduhy i psychickou labilitou a přerůstala až v šílenství. Doktor Galén doporučoval starým pannám a vdovám masáže pánevního dna, které je měly nežádoucích pocitů zbavit.
S definicí pojmu hysterie se od té doby nehnulo bezmála dva tisíce let. Středověk si však k tomu přisadil další problém: přílišnou náruživost, jež měla být ženám vrozená. Církevní učenci vnímali ženu jako slabou bytost svolnou ke hříchu; tak jako Eva svedla bohabojného Adama, tak i její dcery jsou vždy připraveny svádět syny Adamovy a sexuální akt prožívají mnohem intenzivněji než muži.
Způsoby, jakým se ženy mohly z této zděděné hříšnosti vykoupit, existovaly pouze dva: prvním byl doživotní celibát, druhým manželství. Manželka musela dovolit svému manželovi sexuální styk, aby mohla být oplodněna, přičemž měla pasivně ležet na zádech; pozicí "na koníčka" by totiž projevila dominanci nad mužem, což nebylo myslitelné. Rozkoš jí přitom církev nezakazovala, ve středověku naopak panovala rozšířená představa, že žena musí prožít stejně jako muž orgasmus, aby byla schopna počít dítě.
Tento poměrně liberální názor však ženě zkomplikoval život ve chvíli, kdy otěhotněla následkem znásilnění, protože mohla být nařčena, že si akt vlastně "užila", čímž se násilník od činu očistil.
Znásilnění bylo těžkým zločinem, ženy ale těžko dokazovaly, že si styk nepřály.
S nástupem osvícenství vliv církevního učení slábl a žena už nebyla nahlížena jako ďábelská smilnice, naopak se ujala romantická představa, že něžné pohlaví je od přírody nevinné. V myšlení lidí se na to konto rozmohl druhý extrém - sexuální náruživost se v případě ženy považovala za nemoc, kterou je třeba léčit.
Zvláště v době viktoriánské byla sexuální touha u ženy vnímána jako nenormální a lékaři se snažili najít moderní metody, kterými by nežádoucí vášně u žen potlačili. Jednou z nejrozšířenějších bylo dráždění klitorisu, které vedlo k vývoji předchůdců moderních vibrátorů. Je zajímavé, že ačkoli se v 19. století masturbace odsuzovala jako nanejvýš nemorální a odsouzeníhodná aktivita, dráždění ženských pohlavních orgánů vedoucí k orgasmu bylo v normě, pokud ho prováděl doktor za účelem léčby.
Gynekolog Isaac Baker Brown a endokrinolog Charles Brown-Séquar oproti tomu viděli jediné východisko v obřízce, při které se zcela odstranil klitoris. Svorně věřili, že jakékoli sexuální uspokojování může u ženy způsobovat melancholii, paralýzu, slepotu i smrt. Ačkoli byla jejich praxe později zdiskreditována, ještě na začátku 20. století se ženská obřízka prováděla v různých koutech vyspělé Evropy. Samozřejmě pod záštitou "moderní" medicíny.
