Tresty za mravnostní delikty se v minulosti lišily od města k městu. Ve smolných knihách ze 16. a 17. století se nejčastěji objevuje ocejchování, vymrskání a doživotní zákaz vstupu na rodné panství. Někteří soudci však byli shovívavější: například v Příbrami v roce 1682 byla smilnice Alžběta Dvořáková odsouzena k 6 týdnům vězení a poté měla stát po dvě neděle v kostele před oltářem s hořící svící v ruce.

Od 18. století se od potupných trestů pomalu ustupovalo; pranýřování a cejchování nahradilo dvoutýdenní vězení, případně měsíc nucených prací. Žena obviněná ze smilstva někdy dokonce dokázala svou čest uhájit: jako například Kateřina Zelenková z Prčic, která byla podezřelá z necudných hrátek s farářem. Vymlouvala se, že jen faráři pomáhala chytat koně, a soud jí nejen uvěřil, ale navíc jí přiznal odměnu ve výši 7 krejcarů.

Při posuzování mravnostních přestupků hrál v raném novověku hlavní roli status provinilých. Pokud byl jeden z milenců ve svazku manželském, šlo o cizoložství, a tudíž o velký problém, za který hrozila smrt. Takové případy se však daly snáze ututlat - na vdané ženě nikdo nepozná, zda otěhotněla s manželem, nebo s jeho kamarádem. Pokud však jde o dívku svobodnou, zakulacující se bříško ihned prozradí, že s někým strávila zakázanou chvilku...

Bohužel se stávalo, že některé neprovdané matky ze strachu z veřejného zostuzení a zmrskání porodily tajně a novorozeně usmrtily. Za tento zločin jim však hrozil postih nejvyšší. V lepším případě byla vražednice sťata, v tom horším (a mnohem častějším) ji kat zahrabal zaživa do země a probodl ji kůlem.