Spisovatelka a překladatelka českého původu Monika Zgustová ve své knize Oblečené k tanci na sněhu popisuje příběhy devíti statečných pamětnic, jimž se podařilo pobyt v gulagu přežít a začít nový život, ačkoli na ten starý už navázat nemohly. Zuzana se pokusila dokončit univerzitní studia a úspěšně složila přijímací zkoušky, ale ke studiu nakonec nenastoupila, protože děkan dle svých slov nehodlal vzdělávat "vězeňské otruby".
Do gulagu jako na ples
Zatímco některé z žen byly do gulagu poslány za disidentskou činnost, jiné se tu ocitly zcela bezdůvodně. Zajara byla dcerou spisovatele, který byl popraven coby "nepřítel státu". Její matku brzy nato Stalinův režim odeslal na 10 let do pracovního tábora a pro samotnou Zajaru přišli tajní policisté v den, kdy slavila dokončení jedné studijní etapy. Nedali jí ani pět minut na to, aby se převlékla. Do lágru odcestovala v elegantní červené halence, úzké černé sukni a vysokých podpatcích. "Opustila jsem dům, jako kdybych šla na ples," vzpomínala trpce Zajara.
V sibiřském táboře, kam byla poslána, o trestech pro neposlušné nováčky rozhodovali zločinci internovaní za násilné činy. V létě byly oběti vysvlečeny donaha a přivázány ke stromům, kde se do nich pustily mraky much a komárů, v zimě byly ponechány bez kousku oblečení v padesátistupňovém mraze. Nikdo z nich nepřežil.
Sovětský gulag
Knižní klub uprostřed hladu a zimy
Zuzana měla na nucených pracích strávit celých 25 let. Aby z té vidiny nezešílela, založila v gulagu provizorní "knižní klub", kde si ženy mohly navzájem citovat úryvky ze svých oblíbených autorů a přednášet své vlastní básničky. K tomu se snažila dbát o svůj zevnějšek, jakkoli to bylo v táborových podmínkách marné. "V noci, po 12 až 15 hodinové práci, si mnohé ženy upravovaly vlasy a vzájemně si vyčesávaly vši; rukama si 'žehlily' kalhoty, ty jediné kalhoty, ve kterých pracovaly i spaly; a vždy si očistily boty od bahna, i když je druhý den zase ušpinily," vyprávěla pamětnice.
Všechny zpovídané ženy svorně popsaly všudypřítomný hlad, zimu, vyčerpání, strach a zoufalství. Elena se ocitla ve skupince žen, které byly nuceny postavit zeď z balvanů, jež stěží unesly. Druhý den jim bylo poručeno zeď zase zbourat. "Nejhorší byla marnost toho nadlidského úsilí," vypověděla Elena.
Jedinou možností, jak získat lepší práci a více jídla, bylo stát se milenkou nějakého kápa nebo dozorce. Ne každá na to ale měla žaludek. Elena původně pracovala v táborové ošetřovně, avšak raději požádala o přeložení do dolů, jen aby se vyhnula obtěžování ze strany nadřízeného.
Nejmladší a zcela nevinné oběti
Galja byla mezi zpovídanými nejmladší. Do tábora totiž nebyla poslána soudem, ale přímo se tu narodila. Děti tu čelily hladu a zimě stejně jako dospělí a ani nemohly trávit čas se svými matkami. O řádném vzdělání, natož o hračkách, se jim ani nesnilo. Galja vzpomínala, že jí vězněné ženy vyráběly knížky ze starého papíru, aby měla aspoň nějaké rozptýlení.
Soudržnost mezi ženami v gulagu byla nezměrná. Pocit nespravedlnosti a kruté podmínky vytvořily pevná a neopakovatelná pouta. "Měla jsem tam opravdové přítelkyně. Nikdy potom jsem už nikomu nedůvěřovala," uzavřela Zajara.
