V raném středověku bylo běžné, že muže při vojenských taženích doprovázely celé rodiny. Do bojových akcí se vyráželo v pozdním létě, kdy už byla úroda sklizena, zásoby bohaté a pole odpočívala. Doma tedy nebylo co dělat a manželka by se s dětmi o samotě jistě nudila. Raději proto vyrazila do války s manželem, ubytovala se s ním v táboře, prala mu prádlo a ošetřovala rány, když se vrátil z bitvy.

S rostoucím vlivem křesťanství tento model začal ustupovat. Církev ženy mezi vojáky neviděla ráda, vymezila jim místo u domácího krbu a muži se v boji neměli nechat ničím rozptylovat. Vojenské tábory ostatně nebyly pro ženy a děti bezpečné. Stávalo se, že nepřátelé rodiny napadli a zcela je zmasakrovali.

Když ženy, tak jen ošklivé, prosím!

Když papež Urban II. roku 1095 vyhlásil první křížovou výpravu, povolil cestu jen pradlenám, aby vojákům vybíraly z hlav vši a udržovaly jejich oblečení v čistotě. Řady pradlen navíc měly tvořit výhradně ženy ošklivé - papež se totiž obával, že hezké dívky by vojáky sváděly ke hříchu.

Protože ale nebyly vytvořeny žádné komise, které by atraktivitu pradlen posuzovaly, dokážeme si představit, jak to fungovalo v praxi. Ke křižákům se přidávaly nejen vnadné pradleny, ale také pohledné služky a nevěstky. Jejich napůl ilegální přítomnost vyvažoval zástup jeptišek, jež se připojily k duchovním otcům, aby jim pomohly povzbuzovat vojáky na duchu.

Papež nedokázal zastavit ani odvážné šlechtičny, které se odmalička učily jízdě na koni, místo zbožné pokory si v sobě vypěstovaly hrdost a neviděly důvod, proč by se měla výzva k boji za svaté hodnoty týkat jen mužů. Možná to ani nepochopily. Přesné důvody jejich odhodlání se už nedozvíme. Nicméně když se například ztepilá Florine Burgundská objevila v čele 1500členné kavalerie po boku svého muže, prince Dánského, nikdo ji domů neposlal. Hrdinně padla spolu s manželem na bitevním poli ve střední Anatolii, kde jejich jednotku rozprášila turecká přesila.

V kronikách o dalších křížových výpravách se objevuje ženských hrdinek mnohem více. S vlastní armádou se v roce 1101 ke křižákům připojila ovdovělá Ida Rakouská, kterou kronikáři řadili k nejkrásnějším ženám své doby. Z výpravy se už nevrátila. O jejím osudu existují dvě verze - podle první padla v boji, dle druhé byla zajata muslimy a odvlečena do sultánova harému.

Vojevůdkyně i diplomatka

Do sedmé křížové výpravy se vypravila mimo jiné i sama francouzská královna Markéta, aby podpořila svého manžela Ludvíka IX. Mohl být opravdu rád, že ji měl nablízku, protože když padl do zajetí, ujala se role diplomatky a vyjednala jeho propuštění. Navíc v jeho nepřítomnosti převzala vedení nad celým jeho vojskem.

O řadových křižáckých bojovnicích evropské kroniky mlčí. Nejspíš ale jen proto, že se církevním cenzorům nehodily do obrazu vzorového křesťanského světa. O bojujících Evropankách se totiž zmiňují četné zdroje muslimské. Pohoršují se přitom nad jejich krutostí a krvelačností, vlastnostech u žen nevídaných.

Ačkoli ženy mezi křižáky zřejmě netvořily výrazně početnou skupinu, očividně nebyly z vojska zcela vyloučeny. V původním plánu se s nimi sice nepočítalo, ale jejich vůle dobýt svatou zemi byla silnější než slovo papežovo.


Zdroje: https://en.wikipedia.org/, https://www.historyextra.com/, https://www.sciencedirect.com/