„Ženy ve středověku patřily k tzv. tichým menšinám,” říká historička Marzena Matla. „Nebyly samostatným a právoplatným členem komunity. Byly závislé na mužích. Ať na bratrovi, otci, kmotru či manželovi. V dobovém mínění měly dvě hlavní role - být manželkami a matkami.”
Hlavním důvodem, proč se nepředpokládalo, že se ženy účastní veřejného života nebo budou mít nějakou funkci bylo, že byly považované za tělesně i duševně slabší a neschopné racionálně řídit svůj život. Za tento pohled mohla jedna slavná legenda, kterou znal ve středověké Evropě snad každý. Biblický příběh o Evě, jež podlehla svodům hada, utrhla jablko ze stromu poznání, a proto byla společně s Adamem vyhnána z ráje.
Přadlena
„Je však důležité upozornit, že postavení žen nebylo neměnné. Vždy záleželo na jejím sociálním statusu, rodině a krajině, kde vyrůstala,” říká historička. I když bylo něžné pohlaví společností všeobecně vnímáno jako méněcenné, neznamenalo to, že je manžel nemiloval a děti je neposlouchaly. Tento rozpor jde vidět právě v umění a především v otázce stárnutí.
Nebezpečná žena
„Postava staré ženy byla pro patriarchálně založenou kulturu výzvou v tom, že není jasná její funkce,” vysvětluje v rozhovoru pro Respekt Martin Šorm z Centra medievistických studií Univerzity Karlovy a Filozofického ústavu Akademie věd. „Sice již neplodí děti, a tedy nemá tak vysokou hodnotu jako mladice, zároveň ale může, jako vdova, disponovat majetkem a mocí. Nepříjemným paradoxem bylo navíc i to, že mohla mít, na rozdíl od mužů v pokročilém věku, pohlavní styk.”
V literatuře se tak buď o starších ženách nemluví nebo jsou vyzdvihované pro své bohulibé činy. Nejčastěji jsou ale terčem žertování. „Komická je podívaná na staré vdovy, které se chovají jako feny. Malují si líce, vystavují na odiv zvadlé poprsí, kňourají a píší zamilovaná psaníčka,” rozhořčoval se holandský myslitel z 15. století Erasmus Rotterdamský.
Staré ženy
Základním problémem, s nímž se odborníci setkávají, je otázka, zda lidé vůbec věděli, kdy se narodili, byli schopni určit svůj věk a sami sebe definovat jako staré. Domnívají se, že pro středověkou společnost nebyla důležitá čísla, ale vzhled na základě starozákonní a novozákonní tradice. „Povstaň před šedinami a starci vzdej úctu,” píše se například ve třetí knize Mojžíšově.
Dá se tedy předpokládat, že žádanou byla žena jen v případě, že byla mladá nebo tak vypadala. V případě, že měla ve tváři vepsaných příliš mnoho vrásek a vlasy ztrácely lesk, nebyla považovaná za vhodnou ke sňatku a plození dětí.
Zdroje: www.dejinyasoucasnost.cz, www.en.wikipedia.org, www.souvislosti.cz, www.is.muni.cz
