Raně a vrcholné středověké umění je typické tím, že nezobrazuje věk. Tváře na oltářních obrazech, tympanonech nebo reliéfech jsou hladké, bez náznaku emocí. K zásadní proměně dochází ve 14. a 15. století. Z portrétů se dívají starci a stařeny s propadlými tvářemi, zamračení, vrásčití, zničení životem.
Popisy starých lidí se v této době začínají objevovat v literatuře. „Pokročilý věk je plný stesků,” píše anonymní autor díla Naučení z roku 1472 o tom, jak má mladý člověk zůstat počestný a mravný. „Hlava chřadne, paměť se ztrácí, v prsou rachotí, obličej tmavne a dech páchne. Ruce se třesou a nohy pletou.” Jsou důkazem toho, že i v tzv. době temna se lidé dožívali vysokého věku.
Ženy ve středověku
Zatímco muži se díky stáří stávají nositeli paměti a moudrosti, postavy žen jsou naopak spojované s negativními jevy a získávají označení „baby“. „Středověká kultura poměrně radikálně určovala, jaké místo má člověk ve společnosti mít,” říká v rozhovoru pro Respekt Martin Šorm z Centra medievistických studií Univerzity Karlovy a Filozofického ústavu Akademie věd. „Žena po menopauze ale do této hierarchie nezapadala. Proto bylo zobrazení postavy babičky pro patriarchální společnost výzvou.”
Podle odborníka byla hlavním problémem její funkce. Už neplodila děti, proto neměla takovou hodnotu pro muže jako mladice. Zároveň ale mohla mít libido, byla svobodná a samostatná. V literatuře se tak buď o starých ženách nemluví, jsou popisované negativně a často terčem žertování, nebo naopak vyzdvihované za svou moc.
Otázka ale je, od kolika let byla žena považovaná za starou? Historici se domnívají, že věk nehrál roli. Řada lidí totiž netušila, kdy se narodila a kolikáté slaví narozeniny. Důležitější byl proto celkový vzhled a kondice.
Středověká stařena
„Komická je to podívaná pro všechny, kteří si povšimnou starých vdov,” píše holandský myslitel Erasmus Rotterdamský. „Některé jsou tak sešlé, že vypadají, jako by povstaly z hrobu. A přece jsou stále jako feny, malují si líce, vystavují na odiv své zvadlé poprsí, kňourají a píší zamilovaná psaníčka. To je vskutku bláznivé a všem lidem pro smích.”
Filolog a filozof, narozený v roce 1466 ale nebyl jediný, díky němuž lze určit, kdy bylo něžné pohlaví považované za tzv. vysloužilé. Například Geoffrey Chaucer už ve svých Canterburských povídkách píše o stařenách, jež se pokoušejí pomocí líčidel a odvážného oblečené vzbudit žádost mladíků, přičemž je tato snaha kritizovaná jako pošetilá.
Zdroje: www.respekt.cz, www.souvislosti.cz, www.en.wikipedia.org
