Dívky se ve viktoriánské Anglii vdávaly většinou mezi 18. a 23. rokem. Rodina nejprve oznámila, že je jejich dcera připravena "vyjít do společnosti", aby okolní rodiny věděly, že jejich synové mohou začít po dívce pokukovat. Seznámení probíhalo na společenských akcích a plesech, kam ovšem svobodná dívka nesměla zamířit sama, ale pouze s doprovodem rodiče, většinou matky. Potom čekala, až ji nějaký mladý muž vyzve k tanci, či bude někomu představena - bylo naprosto nepřípustné, aby někoho sama od sebe oslovila!

Na druhé straně si ovšem mohla vybrat, pro jakého nápadníka se rozhodne. Svůj zájem mu dávala najevo rozevřeným vějířem. Pokud vějíř stáhla, znamenalo to, že by se měl ctitel raději pakovat.

Jestliže se dívce mladík líbil, směl ji začít navštěvovat v jejím domě, ovšem opět za přítomnosti další osoby. Další fází vztahu byly procházky přírodou, kdy bylo mladému muži dovoleno vzít slečnu za ruku. Jestliže milenci uměli hrát na piano, mohli spolu hrát láskyplné duety. Dívčino panenství však bylo až do svatby přísně střeženo.

Cnostná žena rozkoš necítí

Ani poté se novomanželé nemohli na loži pořádně rozjet. Jak muže v roce 1883 nabádal americký metodista George W. Hudson, "je nutné si uvědomit, že pro ženu je představa sexu velice odporná, a tak by muž neměl urazit její cnost tím, že s ní bude zacházet jako s hračkou sloužící k ukojení jeho chtíče."

Naproti tomu mladé ženy se na radu svých matek v posteli téměř ani nehýbaly, aby v manželovi nevzbudily podezření, že jsou "lehčí". Podle dobrých mravů se mu měly dávat s nechutí a jen občas.

Historička Therese Oneillová vysvětluje, že z podobného důvodu se vdané ženy ani nelíčily. "Makeup nosily jen ženy určité reputace, a muže by velice ponížilo, kdyby jeho manželka vypadala jako prostitutka," napsala Oneillová. Viktoriánská dáma podle ní měla být vždy upravená, ale nikoli příliš krásná, aby se do ní nezahleděl cizí muž.

Moudřejší ustoupí

Jestliže mezi manželi došlo k hádce, žena měla být tím smířlivým činitelem, který moudře ustoupí. Díky tomu, že manželovi byla vždy přiznána pravda, mohla žít rodina v míru a pokoji. Ústupnou manželku navíc nikdo nemohl pomluvit, že je hašteřivá, což by byla samozřejmě ostuda.

Doslova absurdní rady se pak týkaly početí dětí; zajímavé je, že mnohé pověry šířili i fundovaní lékaři. Věřilo se například, že by se manželé neměli pokoušet o potomka v opilém stavu, protože by alkohol zanesl do plodu "idiocii a četné duševní choroby". Při milování na schodech zase existovalo riziko, že se dítě narodí s křivou páteří. Záleželo také na tom, z jaké strany foukal vítr - severák značil příchod silného a odolného potomka, zatímco jižní vánek plodu dával slabší až neduživou dispozici.

Pokud žena naopak otěhotnět nechtěla, bylo jí doporučeno tancovat dupáka nebo jezdit na koni, aby ze sebe mužovo sperma "vytřásla". Zabrat měly i výplachy vagíny octem či čpavkem, některé ženy si dokonce před pohlavním stykem zaváděly do pochvy plátek citrónu. Veškeré pokusy o plánované rodičovství ovšem probíhaly v přísném utajení, protože byly společensky naprosto nepřijatelné.