Požáry ve středověkých městech vznikaly velmi snadno, protože se všude vařilo na otevřeném ohni. Stačilo, aby žhavý uhlík odskočil z ohniště nebo jiskra z komína dopadla na střechu, a neštěstí mohlo být na světě. Oheň se navíc velmi rychle šířil, protože domy se stavěly těsně vedle sebe a střechy byly zhotoveny z vysoce hořlavých materiálů.
Požár Malé Strany a Hradčan v roce 1541
Jeden z nejhorších požárů v historii Prahy zachvátil roku 1541 Malou Stranu a Hradčany. Byl teplý a suchý, leč větrný červnový den, když služebnictvo Ludvíka z Gutštejna opravovalo střechu paláce na Malostranském náměstí. Neopatrná manipulace s ohněm vedla ke vzniku plamenů, které služební nedokázali sami uhasit a v panice z místa utekli. Pokus o uhašení ohně tak nechali na vyplašených sousedech, kteří měli k dispozici pouze kašnu a vědra. Vítr ohnivý živel rychle rozfoukal i na další budovy, což vedlo ke zkáze 133 malostranských domů a k poničení kostelů na Hradčanech, včetně Svatovítské katedrály. Požár si navíc vyžádal dvacítku obětí na lidských životech. (Zdroj: www.idnes.cz)
Pokud byla příčinou požáru nedbalost, viníci obvykle vyvázli od soudů jen s mírnými tresty. Za úmyslné založení ohně však hrozil trest nejhrůznější - žháři byli většinou zaživa upáleni.
Útok profrancouzských teroristů?
Tento osud potkal například trojici mužů podezřelých z úmyslného zakládání požárů v různých českých městech včetně Prahy během jara 1689. Benoit Durez, Matěj Sobinský a Vavřinec Procházka byli údajně na tuto práci najati Francií, která v té době byla s Rakouskem ve válečném sporu. Působili tedy jako agenti ve službách nepřítele a škodili vlastní zemi. Upálení je neminulo.
Požár Prahy v roce 1689
Současní historikové však jejich vinu zpochybňují, protože jmenovaní byli odsouzeni na základě přiznání vynucených na mučidlech. V případu navíc figurovali i další podezřelí, kteří byli po dvou letech věznění zbaveni viny. Upálení domnělí žháři tak spíše doplatili na pohnuté politické okolnosti své doby a na fobii Pražanů z "francouzského spiknutí".
(Zdroj: cs.wikipedia.org)
Upálení i zahrabání zaživa
Trest ohněm za žhářství zněl až krutě logicky a praktikoval se v podstatě po celé středověké Evropě. Zákoníky však v té době ještě nebyly ucelené a ponechávaly jednotlivým soudům dostatek prostoru pro vlastní rozhodování. Žháři z vyšších stavů tak mohli být popraveni stětím, což bylo oproti upálení mnohem milostivější. U žen z prostého lidu se preferovalo zahrabání zaživa. Požáry založené z pouhé nedbalosti se naproti tomu trestaly jen pokutou, případně pranýřem. Dotyčný byl navíc nucen nahradit vzniklou škodu.
