Po vypuknutí zimní války 30. listopadu 1939 desetitisíce vojáků ze všech koutů Sovětského svazu zamířilo do zmrzlých krajin bojovat proti Finům a vydobýt si část jejich území. Mnoho Sovětů ovšem pocházelo z teplých oblastí, kde zima panovala jen pár měsíců, a navíc se nedala srovnávat s podmínkami na severu.
Vojáci trpěli. Téměř nikdo si neprošel výcvikem, který by ho připravil na velké mrazy, téměř nikdo netušil, jak si postavit přístřešek, aby v něm nemrzl, a jak si chránit končetiny před umrznutím. Finové jejich pobyt v oblasti značně znepříjemňovali odříznutím dodávek zásob jídla, které do těchto krajů putovaly velice dlouho a pomalu.
A tak se stávalo, že tito vojáci končívali mrtví v dírách, které si ničím nepřikryli, aby zvýšili teplotu, pod stromy, schouleni u sebe, a někteří dokonce ve stoje. Finové je pak nacházeli v leckdy groteskních pozicích.
Sovětský sněhulák
Respekt vůči mrtvým nedokázal převážit nenávist k Sovětům, Finové těla přenášeli z původních míst na jiná a aranžovali je tak, aby se nepřátelé zalekli. Mnohdy jim zkřivili končetiny do zvláštních poloh, také je „zapíchli“ hlavou do sněhu, takže mrtvým ve vzduchu trčely nohy.
Fungovalo to; Sověti v dáli zmerčili podivně zkřiveného vojáka, o němž nevěděli, zda patří k nim, nebo je to nepřítel. Výstřely pak určily, že je mrtvý, což je ale moc neuspokojilo. Aby neskončili jako on, raději se otočili, nebo to vzali velkým obloukem.
Zimě odolnější Sověti si z aranžérského umu svých nepřátel brali inspiraci, když vojáci wehrmachtu po operaci Barbarossa neústupně pochodovali jejich územím. Stejně jako bratři z teplejších krajů, se mnoho Němců nedokázalo vypořádat s mrazivými podmínkami vždy zasněžené oblasti, a končili jako ukazatelé směru nebo jako sněhuláci bez oblečení.
