Všechny zásady samurajů jsou shrnuty v morálním kodexu Bušidó přezdívaném Cesta válečníka. Našli bychom tam zachování cti, poslušnosti, odvahu, úctu k rodičům a prarodičům či upřímnost. Tyto principy jsou pro samuraje absolutně vším. Čest byla důležitější a váženější než samotný život. Ctít tak museli nejen sebe, ale také nepřátele, na které nikdy neútočili první a nikdy je nezabíjeli zezadu. Kromě cti lpěli bojovníci také na oddanosti ke svému pánu. Samuraj byl povinen sloužit svému nadřízenému a bez váhání za něj položit život či zabít kohokoliv, na koho velitel ukázal. Jelikož byla celá kultura samurajů ovlivněna buddhismem a konfuciánstvím, nalezneme v ní prvky meditace a jakéhosi odosobnění se od svých myšlenek a činů. Bojovníci museli být schopní odpoutat se od krutosti, které se dopouštěli a bezmezně následovat slova svého pána.

Pokud by se samuraj dostal do nepřátelského zajetí, či dokonce porušil zásadu z kodexu Bušidó, raději spáchal rituální sebevraždu zvanou Seppuka. V Evropě můžete narazit také na název harakiri, který ale samotnými samuraji není používán, jelikož ho považují za vulgární. Tento obřad je výsadou právě japonských samurajů, nikdo jiný je neměl právo dělat. Seppuka probíhala tak, že si samuraj, oděný do bílého kimona, kleknul a pak si proklál břicho dlouhým ostrým mečem wakizaši. Za ním klečeli jeho příbuzní, kteří na celý rituál dohlíželi a po jeho levém boku se nacházel blízký přítel, který měl za úkol mu při náznacích utrpení a bolesti useknout hlavu. Sebevrah si rozřízl břicho zleva doprava, pak měl meč obrátit a pokračovat v řezu. Většinou byl ale dříve zastaven a umrtven useknutím hlavy. Břicho se rozřezávalo z toho důvodu, že ho v Japonsku pokládají za centrum těla a duše, jeho prokláním tak mučedník ukazoval čistotu svého nitra. Ne vždycky to bohužel vedlo k ukončení jedincova trápení, japonský generál Takidžiró Óniši umíral v agónii 17 hodin při plném vědomí.

Pod pokličkou drsných a oddaných samurajů se toho však dělo mnohem více. Zajímavý je hlavně vztah mezi mladými učni a jejich staršími druhy neboli „učiteli“. Úplně normální bylo, když mezi nimi panoval intimní poměr. Ten probíhal u mladých chlapců, kteří se válečnickému umění teprve učili a starších válečníků, kteří byli zkušenější a měli jim tedy pomoci. Těm bylo povoleno, aby s mladými samuraji udržovali „bratrský kontakt“. Pokud by starší válečník neprovozoval s učněm anální sex, byl by považovaný za divného. Tento vztah se později vyvinul do systému zvaného „wakashudo“ či vakašúdó, přezdívaného také jako „cesta mládí“. Oba muži si při něm slíbili loajalitu do konce života a oddanost jeden druhému. V případě pomsty či souboje měli také povinnost si vzájemně vypomoct. Homosexuální vztah trval jen do určitého věku chlapce, typicky do jeho plnoletosti. I přes to, že byl tento stejnopohlavní poměr běžný, předpokládalo se, že si dospělí muži najdou ženu. Šlo hlavně o manželství kvůli majetku, která měla jedincům pomoct udržet si vliv i materiální bohatství. Život samurajů tak byl velmi drsný a trpký. I to přidává na jejich respektu.