Mnišská pravidla se mezi jednotlivými řády samozřejmě lišila, a to dokonce i mezi jednotlivými kláštery. A život mnicha byl povoláním jako každé jiné, a i zde existovaly klady a zápory. Asketismus byl od mnichů očekáván, předpokládalo se, že budou žít prostě a velmi střídmě, téměř bez majetku, účastnit se bohoslužeb.
Jak vypadá život mnišký dnes? To vám ukáže zajímavý dokument:
Jistoty mnišského života
Velkou výhodou ale bylo, že měli zaručenu střechu nad hlavou. Další výhodou mnišského života byl pravidelný přísun potravin. A zde se nejednalo jen o základní potraviny. Jídelníček mnichů byl na mnohem vyšší úrovni, než k jakému měla přístup naprostá většina středověkého obyvatelstva. Po celý rok měli k dispozici dobré jídlo a jeho konzumace byla omezena jen pravidly askeze v konkrétním klášteře. Někde se maso obvykle nejedlo s výjimkou nemocných a často bylo vyhrazeno pro určité sváteční dny. Jinde bylo maso běžné - vepřové, králík, zajíc, kuře a zvěřina objevovalo na společném stole častěji. Ve všech klášterech nikdy nechyběl chléb, ryby, mořské plody, obilí, zelenina, ovoce, vejce a sýr, stejně jako dostatek vína a piva. Mniši měli obvykle jedno jídlo denně v zimě a dvě v létě.
Denní režim mnicha
Mniši obvykle nesměli opouštět klášter, pokud k tomu neměli nějaký zvláštní důvod a pokud jim to nedovolil opat. Existovaly výjimky, ale pro většinu mnichů však byl jejich každodenní život zcela uzavřen na půdě kláštera, do kterého vstoupili jako novicové a ve kterém jednoho dne zemřou.
Mniši obvykle vstávali se sluncem, takže mezi 4.30 ráno v létě nebo 7.30 ráno v zimě. I den se řídil podle světla. Po rychlé hygieně se mniši asi hodinu věnovali tiché práci, modlitbám, textům nebo opisování určité knihy. Po ranní mši a následovalo setkání kapituly a pak návrat do práce, až do polední mše. Po ní byl oběd, nejdůležitější jídlo celého dne. Odpoledne se opět pracovalo a v zimě končilo kolem půl páté odpoledne. Po večeři se opět pracovalo, a pak už následoval spánek, většinou brzký – mezi 18 a 20 hodinou v létě. Spánek ale netrval až do rána, jelikož byl přerušen zpěvem nokturna (tzv. matiné) a laudy.
Čas ranních modliteb si lišil i podle denního světla.
Cesta k dnešním klášterům
Cesta k dnešním klášterům ale byla poměrně dlouhá. Již v 3. století n. l. se v Egyptě a Sýrii rozvíjel trend, kdy se někteří křesťané rozhodli žít životem osamělého poustevníka či askety. Chtěli se tak dostat blíže Bohu, a protože byli většinovou společností pronásledováni, rozhodli se žít dál od civilizace a společnosti. V odlehlých horských oblastech chyběly základní životní potřeby, což byl i jeden z důvodů, proč se postupem času začali tito jednotlivci sdružovat.
Věnovali se výhradně modlitbě a studiu Písma, žili stále samotářsky a scházeli se jen na bohoslužbách. Postupně si zvolili vůdce, abbu, pozdějšího opata, který jim předsedal. Ze slova monachos (řec.) se postupně vyvinulo slovo mnich.
Větší pospolitost
Rané kláštery se ale postupně začaly přetvářet a vyvinul se v nich komunitnější přístup ke každodennímu životu. Obyvatelé kláštera se dělili o práci potřebnou k udržení soběstačnosti a společně se ubytovávali a stravovali. Od 5. století n. l. se pak myšlenka klášterů rozšířila po celé Byzantské říši a odtud do římské Evropy.
Všední den
Kláštery byly soběstačné, takže mniši museli kombinovat každodenní práci se společnou bohoslužbou a studiem. Protože se ale díky darům a daňovým úlevám kláštery stávaly stále bohatšími, postupně práce již nebyla nutná. Začali si najímat námezdní dělníky nebo nevolníky a sami se mohli více věnovat vědecké činnosti. Mniši rovněž vzdělávali šlechtickou mládež a psali knihy a iluminované rukopisy. Ty dodnes slouží moderním historikům jako neocenitelné záznamy o středověkém životě.
Jídla a pití si mniši užívali plnými doušky.
Lidi navíc mnišský život velmi přitahoval, a to z mnoha důvodů. Sliboval jistoty a lepší život a někdy byli i bohatí potomci šlechtických rodů ke klášternímu životu motivováni, aby zde získali potřebné a tehdy ne všem dostupné vzdělání. Do klášterů byly posílány děti, a to už od věku pěti let. Děti do věku 15 let byli označováni jako obláti, zatímco ti od 15 novicové. Obě tyto skupiny se obvykle nemísily s řádovými mnichy, ale byly pod jejich přímým a neustálým dohledem. Z noviců se po roce mohli mniši stát, ale mohli klášter i svobodně opustit.
Odlišnost mezi kláštery
Některé kláštery byly obrovské a mohlo zde být i několik set mnichů – v těch největších i k pěti stovkám. Malé kláštery měly jen asi tucet mnichů, větší kláštery měly kolem 100 bratří. Počet byl omezen příjmy kláštera.
Opat, neboli představený kláštera, měl absolutní moc a svou funkci měl doživotně. Pokud byl ale opat krajně neoblíbený a jednal v rozporu s řádem, mohl ho papež odvolat. Opatovi pomáhal v jeho administrativních povinnostech převor, a pod něj náležící tým inspektorů.
Menší kláštery bez vlastního opata obvykle vedl převor.
Život mnicha byl povoláním, jako každé jiné, a i zde existovaly klady a zápory.
Majetek mnichů
Mniši se vyhýbali hmotnému pohodlí, ale každý klášter měl trochu jiná pravidla. Mniši zpravidla nesměli na místech, jako je kostel, kuchyně, refektář nebo ložnice, vůbec mluvit. Veškeré konverzace se omezovaly na minimum, a mniši mohli mluvit jen mezi sebou. Každý, kdo porušil pravidla, byl nahlášen opatovi a udávat své bratry se považovalo za povinnost. Tresty mohly zahrnovat bití, vyloučení ze společných aktivit na určitou dobu nebo dokonce uvěznění v klášteře.
Zároveň mniši podléhali jistému kodexu. Mnich měl obvykle maximálně dva kusy oděvu z nejlevnější a nejhrubší látky, ale každé Vánoce dostával novou kápi a plášť. Museli mít oholenou horní část hlavy (tonzuru), která jim zanechávala výrazný pruh vlasů těsně nad ušima. Jejich oděv zase zakrýval co nejvíce kůže. Většina mnichů nosila plátěné spodní prádlo a jednoduchou vlněnou tuniku převázanou v pase koženým páskem, a přes ní róbu s kapucí. Klášterní kápě byla dlouhá róba bez rukávů s hlubokou kapucí, přes níž se nosilo další roucho, tentokrát s dlouhými rukávy.
Kromě oblečení nevlastnil mnich téměř nic, pouze pero, nůž, kapesník, hřeben a malou šicí soupravu. Břitvy se rozdávaly pouze v předepsané době. Ve vlastním pokoji měl mnich slaměnou nebo péřovou matraci a několik vlněných přikrývek.
Mnišský život byl tedy na svou dobu velmi příjemný, zejména pro ty, kdo se pro něj sami rozhodli. Mniši také v komunitě pomáhali druhým, zajišťovali nemocnice, sirotčince, veřejné lázně a domovy pro staré lidi. Starali se o poutníky, vzdělání, budovali knihovny a kláštery byly také mecenáši umění.
Zdroje:
www.worldhistory.org, www.stoplusjednicka.cz, www.lordsandladies.org
