Otroctví dosáhlo svého vrcholu zejména mezi lety 200 př. n. l. a 200 n. l., kdy otroci pokrývali všechny činnosti v zemědělství, vojenství, domácnosti, dokonce i ve velkých inženýrských projektech a císařské domácnosti. Mezi nejbrutálnější práce však patřila práce v dolech.
Přestože otroctví bylo neodmyslitelnou částí římské civilizace, ne všichni s krutým a násilným zacházením se zotročenými Římany souhlasili, a to i včetně známých osobností, jako byl například filozof Seneca. Úctu si podle něj zasloužila každá lidská bytost.
Otrokářství však nebylo typické jen pro starý Řím.
Románská mozaika z Tunisu
Jak se Říman stal otrokem?
Stát se otrokem bylo možné hned několika způsoby – lidé byli unášeni piráty a přinuceni k otroctví, stejně jako zadlužení Římané anebo jiní zotročení lidé. Otrokem se bylo možné i narodit anebo se jím stát po prohrané bitvě.
Navíc počet otroků předurčoval i společenské postavení jejich majitele a byl považován za známku bohatství. Otroci byli velmi často vystaveni krutému zacházení, včetně fyzického a sexuálního zneužívání.
Otroci byli majetkem svého pána a obchod s nimi vesele kvetl na trzích s otroky po celém starověkém světě. Nové otroky získávali především velkoobchodníci, kteří následovali římská vojska. Do otroctví byli většinou bráni silní muži, kteří mohli svému pánovi sloužit. Dětští otroci přitom stáli méně než dospělí. V rámci říše se otroci prodávali na trzích s otroky nebo někdy v obchodech. Pokud byl některý otrok zvláště cenný, mohl být prodán i v soukromém prodeji. Na obchodování s otroky dohlíželi římští daňoví úředníci zvaní kvestoři.
Na dokument se podívejte zde:
Trhy s otroky
Na tržištích s otroky stáli otroci na otočných stojanech. Protože Římané chtěli přesně vědět, co kupují, byli otroci prezentováni nazí. Každý byl přitom opatřen jakousi cenovkou, která informovala o jeho původu, zdraví, charakteru, inteligenci, vzdělání a všem, co by potencionálního kupce mohlo zajímat. To vše určovalo i cenu otroka. Ceny se lišily podle stáří a kvality otroka. Nejcennější otroci byli velmi drazí.
Navíc zde na otroky byla i „záruka“. Obchodník byl povinen vzít si otroka zpět do šesti měsíců, pokud měl při prodeji skryté vady. Otroci, kteří měli být prodáni bez záruky, museli při dražbě nosit čepici.
Těžký život otroka
Nejhorší a nejvíce nebezpečná byla práce v dolech, ale otroci v jiných odvětvích na tom nebyli o moc lépe. V zemědělství s nimi bylo zacházeno jako s dobytkem, v domácnosti nebyli jen uklízeči, ale i konkubínami.
Na druhu stranu ti šťastnější, kteří byli gramotní, mohli sloužit jako učitelé dětí nebo jako asistenti či účetní vlivných Římanů. Pak existovaly i profese testovačů jídla – otroci zkoušeli jídlo pro pána, zdali není otrávené. Byli tak jakousi lidskou návnadou.
Zvláštní kapitolu pak tvořili gladiátoři a jiní „sportovci“, kteří si mohli vybudovat společenské postavení a ti nejlepší dokonce doslovně vybojovat svobodu.
Trh s otroky ve starém Římě
Svoboda? Sen!
Získat svobodu bylo možné i legální cestou. Jednalo se o manumission, kdy mohl otrokovi buď udělit svobodu jeho pán, nebo se mohl otrok vykoupit. Když se mu to podařilo, stal se plnohodnotným římským občanem, mohl pracovat, ale nesměl vykonávat veřejné funkce.
Pravdou je že svoboda byla pro každého otroka nedosažitelným snem. Otroci byli cejchováni a tetováni, aby mohli být ke svému pánovi okamžitě přiřazeni a aby byli hned poznáni.
Zvláštní je, že se od otroků nevyžadovalo, aby nosili nějaký snadno identifikovatelný oděv, ač se o tom ve starověkém Římě párkrát diskutovalo. Návrh byl však zamítnut s odůvodněním, že otroci by se mohli spojit a vzbouřit, kdyby zjistili, kolik jich vlastně v Římě je. Jejich společný neutěšený osud by je mohl spojit k povstání.
Otroctví bylo i v případě propuštěných otoků celoživotním stigmatem.
Zdroje:
