Pretoriánská garda byla za římské republiky osobní ochrankou velitele a v císařském období pak elitní jednotkou určenou k ochraně císaře a Říma. V průběhu let se ale garda stala nebezpečnou hrozbou pro císařskou moc a císaři byli nuceni získat její přízeň, aby si zajistili vládu.
Na zajímavé video o pretoriánech - válečnících se podívejte zde:
Vládl císař nebo pretoriáni?
Pretoriánská garda měla kromě hlavní povinnosti chránit císaře i další úkoly. Stejně jako byla zodpovědná za smrt mnoha císařů, některé naopak na trůn dosadila. Mezi pozdější císaře zavražděné pretoriánskou gardou patří třeba Galba, Commodus, Caracalla a Elagabalus – bylo jich mnoho, hovoří se o téměř dvaceti. Důvodem, proč byla původně vytvořena, byla ale ochrana římské armády v poli již v době Římské republiky. Římský generál se nazýval praetor, sídlil v pretoriu, což bylo jeho polní sídlo a jeho tělesná stráž se nazývala pretoriánská garda.
Reliéf pretoriánů s akvilou svírající v pařátech blesk, což je odkaz na římskou podobu Jupitera.
Na přímý rozkaz císaře až k rozpuštění gardy
Elitní jednotku zformoval Scipio Africanus, který si vytipoval její členy a nabídl jim šestinásobný plat, i když některé prameny hovoří i o jejím ještě dřívějším zformování. K vytvoření pretoriánské gardy jako instituce došlo až za vlády Augusta, kdy zuřila občanská válka. Augustus tak potřeboval armádu věrných, která by se do boje zapojovala jen na jeho přímý rozkaz. Armáda chodila uvnitř města v civilní tóze a zároveň fungovala i jako tajná policie. Její členové se zabývali špionáží, zastrašováním, zatýkáním, a dokonce i tajnými popravami osob. Stejně tak se i v přestrojení často přimíchali mezi prostý lid, aby slyšeli, co kdo o císaři říká.
Pakliže jim však císař přikázal, účastnili se i bitev. Tak se stalo například na příkaz císaře Claudia v roce 52 n.l., kdy byli poslání do zinscenované námořní bitvy na Fučinském jezeře.
Pretoriánská garda měla svou účast i při Caligulově atentátu, po jehož smrti byl na trůn dosazen právě Claudius. Pretoriáni se podíleli ale i na dalších císařských atentátech – zavraždila i císaře Tiberia.
Za vlády císaře Maxentia bojovala jeho pretoriánská garda proti Konstantinovi v bitvě u Milvijského mostu. Zde byl Maxentius zabit a garda poražena a Konstantin poté jednotku rozpustil.
Pretoriánský voják vyzbrojený standardní římskou zbraní ve 2. století n. l.
Počasí - paradoxní důvod
Jak se ale ukazuje, moc nebyla hlavním kritériem pro to obrátit se proti svému císaři. Jedna z nových studií se totiž zaměřila na to, jakou roli hrálo počasí. Vědci totiž zjistili, že nedostatek deště provázel celých 20 % ze všech 82 vražd římských císařů.
"Nižší srážky zvyšují pravděpodobnost, že římská vojska, která byla závislá na místních zásobách potravin, zemřou hlady. To nutí vojáky ke vzpouře, a tím oslabuje císařovu podporu a zvyšuje pravděpodobnost, že bude zavražděn," uvedla studie zveřejněná v časopise Economic Letters.
Pokud by tedy nebyl císař přímo zabit svou rozzuřenou armádou, jeho bezpečnost by se stejně snížila, protože hladoví vojáci by mu již nevěřili, že se o ně dokáže postarat. Pak by bylo snadné jej jako císaře svrhnout, protože by neměl vlastní stráž.
Je ale jasné, že to nebyla jen zloba, hlad nebo jiné přízemní pudy, co donutilo prestižní armádu obrátit se proti císaři. Určitě se jednalo i o větší problémy, jako byly nemoci, válka nebo nelehká ekonomická situace.
Zdroje:
www.worldhistory.org, en.wikipedia.org/wiki/Praetorian_Guard, www.ancient-origins.net
