S největší pravděpodobností jste se narodili do jednoho ze zemědělských klanů, které tehdy tvořily jakýsi základ společnosti. Vaše polozemnice stála kousek od řeky a tatínek ji před lety postavil s pomocí příbuzných během čtyř týdnů. Nemusel řešit bytovou krizi ani hypotéku. Nezáviděl sousedovi větší terasu. Všechny chatky vypadaly vesměs stejně a maličké rozměry měly z praktického důvodu: vnitřní prostor se v zimě rychle vytopil kamny.

Interiér ovšem nepředstavoval žádný luxus. Podlahu tvořila udusaná hlína a v místnosti se držel kouř, takže většinu času jste raději trávili venku. Před domem se také vařilo a za příznivého počasí jste mohli pod širým nebem i spát.

Jak to mohlo v takové staroslovanské osadě vypadat, přibližuje video z archeoparku v Chotěbuzi:

Zdroj: Youtube

Politika na hony vzdálená

Podnebí bylo v 10. století teplejší než dnes. Kruté mrazy a sněhové vánice vás netrápily. A nejspíš jste ani netušili, že někde na dálném severu leží věčný sníh a led. Ve vaší osadě žilo asi padesát lidí, ale málokdo z nich někdy za život vycestoval za les, natož aby se vydal za hranice knížectví.

Jednou za čas se ve vaší osadě objevil správce a žádal část úrody pro knížete. Zřejmě jste měli povědomí o tom, že tento kníže je velký pán a díky jeho vojákům vás nepřijedou oloupit hordy cizích vojsk. Takže jste mu poslali něco z podzemních sýpek a dál jste se věnovali svým povinnostem na poli. Nebyl tu žádný bulvár, který by vás informoval, že se kníže nesnáší se svou matkou a někdo mu zavraždil babičku. Nejspíš se k vám ani nedoneslo, že na pražském hradišti stavějí kamennou rotundu. Bylo vám to jedno.

Pražský trh byl jiným světem

Od knížecího sídla vás dělily husté dubové a bukové lesy, v nichž nebylo radno zabloudit. Kdybyste jimi přecijen s pomocí lesních duchů a bohů prokličkovali, ocitli byste se ve zcela jiném světě. Praha tehdy ještě měla do města v dnešním slova smyslu hodně daleko, ale přesto tu život běžel zcela jinak než ve vaší osadě u řeky. Domy byly větší a některé se zřejmě už v té době stavěly z kamene. Žili zde hlavně řemeslníci a obchodníci, kteří se setkávali na pravidelných trzích. Přijíždělo sem i hodně cizinců. Nosili zvláštní oblečení a mluvili neznámými jazyky.

Pro vás jako obyčejného chlapce z venkova muselo být šokující, že se na trhu prodávaly nejen vzácné látky a šperky, ale také lidé. "Takhle dopadneš, když nepřijmeš křesťanskou víru," pošeptal vám muž v kněžském hábitu. "Když Perun dovolí, třeba ji i přijmu," zabručeli jste. Budou vám to všechno doma vůbec věřit?

A jak je vlastně veliké to vaše knížectví?

Kamenné hrady v 10. století u nás ještě neexistovaly. Kníže Václav nejspíš bydlel v dřevěném srubu, který se od toho vašeho lišil v podstatě jen velikostí a vybavením. Zřejmě tu bylo pohodlné lože vystlané kožešinami a nějaký ten nábytek, včetně stojanu na knihy - Václav totiž jako jeden z mála mužů svého postavení uměl číst a psát.

Otec mu zanechal správu území, které zahrnovalo střední Čechy, oblast Sázavy a Polabí. Ve své době to nebylo málo - nížiny kolem Labe přinášely hojnou úrodu a Praha byla důležitým střediskem mezinárodního obchodu. Žádnou velkou rozlohou se však Václavova země chlubit nemohla.

Skupinu okolních knížectví si podmanil až Václavův bratr Boleslav, který je proto historiky považován za jakéhosi zakladatele českého státu. Za jeho vlády v tuzemsku navíc došlo k mnoha změnám - razily se denáry, vznikla hradská soustava, řemeslníci zakládali vlastní specializované vesnice. Krajina plná divokých lesů a luk se začala zvolna proměňovat. Ve vaší zemědělské osadě se toho ale moc nezměnilo. Stále jste obdělávali pole, spali na slámě a odváděli daně tomu, kdo si o ně přišel říct.

Zdroje: https://www.em.muni.cz/, https://eurozpravy.cz/, https://www.magazinuni.cz/