Vězni byli zneužíváni na práci v uranových dolech, ale také na stavby absurdních projektů: nikdy nezprovozněnou železnici nebo Bělomořský kanál, při jehož stavbě zemřelo zimou, hladem a vyčerpáním přes 12 tisíc lidí.
Vězňům chybělo potřebné nářadí, nedostávalo se jim řádného jídla ani teplého oblečení. V táborech chyběla základní zdravotní péče.
Za Stalina byly do gulagů posílány celé rodiny, včetně nejmenších dětí. Kojence mohly matky vídat jen několikrát za den, aby je nakrmily; jakmile děti dosáhly dvou let, byly odeslány do dětských domovů a rodiče se už s nimi nikdy neshledali.
Ačkoli se ženy v táborech nesměly stýkat s žádnými muži, mnoho z nich tu otěhotnělo. Pro dozorce vězeňkyně představovaly snadný objekt sexuálního obtěžování. Některé se odevzdaly dobrovolně výměnou za větší porci jídla a lepší zacházení.
Spisovatelka Evženie Ginzburgová strávila v gulagu 12 let. Jako mladá a půvabná dívka čelila neslušným nabídkám ze strany dozorců často. "Do té doby jsem se s prostitucií setkávala jen jako s teoretickým sociálním problémem, ale tady to byla realita," vzpomínala Ginzburgová, která sex s dozorci tvrdošíjně odmítala i za cenu bití a nadávek. "Shniješ! Na kolenou mě budeš prosit o pomoc," vyhrožoval jí táborový "kulturní referent".
V roce 1949 byla Ginzburgová nakrátko propuštěna a poté opět bez udání důvodu zatčena. Tentokrát se ale její status změnil na "vyhnanství", což bylo snesitelnější. Na Sibiři se mohla provdat a adoptovat osiřelou holčičku. Plné svobody se dočkala až dva roky po Stalinově smrti.
