Z harémové historie
Jednou z takových mylných představ o harému je sultán a islám. Harém, což v arabštině znamená zakázaný nebo odlehlý, znali už v Byzantské říši, starověkém Řecku a Persii. I ženy vyšších vrstev v Iráku žily odděleně ve svých místnostech. Byl zcela běžný i v Číně, kde císařské manželky, konkubíny a služebné měly svůj hougong (harém). A jsme doma. Tedy v harému. Harém prostě byly prostory pro ženy a děti. Žádná doupata chtíče a rozkoše, jak se do povědomí zapsaly i díky slavným obrazům francouzského malíře Ingrese (1780-1867) Velká odaliska a Turecké lázně. I v muslimských rodinách žily všechny ženy v části domu vyhrazeném jen pro ně. Pokud si to tedy mohla rodina dovolit. Harém byl posvátnou částí muslimské domácnosti. Stejnou funkci měl i v sultánově paláci.
Nejlépe zdokumentovaným harémem je osmanský. Nejspíš proto je harém spojován s islámem. Nejznámější luxusní prostory pro ženy se nacházely v istanbulském Paláci Topkapi, kde žily stovky žen: manželky, konkubíny, otrokyně jako služebné. Samozřejmě děti a eunuchové. Ženy tam měly svou nemocnici, mešitu a školy. A tím se dostáváme k životu v harému.
Za zdmi harému – život žen
Život žen v harému nebyl ani v nejmenším nudný, jak je často vyobrazován. Byl pestrý a zábavný. A jako život v každém paláci ho také provázely intriky, boje o moc a rivalita. Dívky nebyly v paláci pro okrasu a potěšení panovníka. Jejich celodenní náplní nebylo starat se jen o svůj vzhled a tancovat, jak popisovali cestovatelé. Pro panovníka sice pracovaly, ale hlavním cílem harému bylo vzdělání. Vzdělávaly se tam jak mladé dívky (dcery), tak zajatkyně a otrokyně, tedy koupené dívky. A to v hudbě, tanci a poezii, vyšívání a zpěvu, ale i v matematice, psaní a čtení a náboženství. Otrokyně se učily alespoň základy. Dívky se i měly připravit na roli vhodných a vzdělaných manželek významných rodinných spojenců, vládních úředníků a princů.
Ženy uvězněné v harému? I to je do jisté míry mýtus. Jako vězeňkyně v pravém slova smyslu nežily ani otrokyně. Ty šikovné a hezké si mohly vydobýt postavení a dokonce i přízeň sultána. Mnohé z nich to „dotáhly hodně vysoko“. Dívky a ženy žily v přepychu a blahobytu. Je pravda, že byly jak ve zlaté kleci, protože nesměly opustit vyhrazená prostranství. Ale „nechodit ven“ představovalo i takové privilegium, čest. Ven chodily jen prosté ženy. „Svobodu“ měly provdané ženy, sultánovy manželky a překvapivě i některé zajatkyně, kterým byla ponechána. Konkubíny, které porodily sultánovo dítě, nemohly být prodány, a když zemřel, byly volné.
Celá ženská harémová společnost měla svá přísná pravidla, hierarchii a řád. Neposlušným ženám hrozily přísné tresty, včetně utopení. Vzpurné manželky mohly být uvrženy v nemilost či popraveny. Pokud jde o útlak, nejhůře na tom byly otrokyně nejnižšího postavení.
A jak to bylo s muži?
Do harému muži neměli přístup, to se všeobecně ví. Žili tam ale chlapci s matkami do věku dospívání. Po slavnostním obřadu obřízky byli prohlášeni za dospělé a dveře harému se jim zavřely. Otročtí eunuchové nebyli jen obyčejní strážci. Jako jediní mohli do obou „světů“ – mužského a ženského. Pronikli do soukromého i veřejného života, působili jako prostředníci, vyslanci i zmocněnci. Mnozí z nich se vypracovali na významné muže, mohli získat i jistý politický vliv. Jeden velmi ctižádostivý cizinec jménem Agha se dokonce nechal dobrovolně vykastrovat, aby se do dostal do panovníkova „rodinného“ kruhu.
Ingres Velká odaliska (Louvre)
Možná nejmylnější představa je, že vládcem harému byl sultán. Harému vládla jeho matka – valide sultan, která měla titul královny a velkou politickou moc. Dokonce svému synovi vybírala nebo schvalovala manželky a konkubíny. Představa, že by si panovník na nějakou při tanci ukázal prstem a ta s ním musela strávit noc, je zcela mylná. I počet jeho „favoritek“, které s ním sdílely lože, byl omezený a s většinou harémových žen se nikdy nesetkal.
Manželky politiků a úředníků vládly ze zákulisí a měly prsty v mnoha intrikách. Ženy v 16. a 17. století měly takovou moc, že se období nazývá sultanátem žen. Velkou roli v politice a podpoře svých manželů sehrály tři ženy, původně obyčejné otrokyně, které se staly manželkami sultánů: Hürrem, Nurbanu a Kösem. Muž do ženského světa nesměl. Ženy do světa mužů ano, a ještě mu dokázaly vládnout.
