Takto podobně si díky filmům představujeme život „saloon girls". Dívek, které si na své živobytí vydělávaly pomocí nejstaršího řemesla - prostitucí. Podle docentky sociologie Raleigh Blasdell je to však „nepřesný a často romantizovaný obraz nevěstek v masmédiích i ve veřejné fantazii“. Jak tedy tyto ženy žily?
Stát se prostitutkou bylo na divokém západě jednoduché. Některé dívky byly sirotky nebo pocházely z rozvrácených rodin, další ovdověly a nenašly žádný jiný způsob, jak si vydělat. Ještě na začátku 20. století byly mzdy v Americe tak nízké, že zejména svobodné ženy jen tak tak přežily. Našly se však i výjimky. Laura Evens ze Salidy v Coloradu si tuto profesi zvolila proto, že „milovala zpívat a tančit, opíjet se a dobře se bavit“.
Život v salónech divokého západu
Spokojená mohla být dívka, která získala práci ve skutečném nevěstinci, jež byl elegantně zařízen a nabízel služby pro zámožnější zákazníky. Prostitutky měly za úkol donutit návštěvníky co nejvíce utrácet za hazard, pití a doutníky. Zaplacená náklonnost byla bonusem. Horší to měly ty, jež pracovaly v obyčejném salónu. Ty měly k dispozici jen malé pokoje, jimž se říkalo „jesličky". Byly vybaveny jen provizorní postelí a umyvadlem.
Obě dvě skupiny však bojovaly, co se týče hygieny, se stejnými problémy. Koupele nebyly používané tak jako dnes. Deodorant se objevil až v roce 1888, zubní pasta v tubě o čtyři roky později. „Práce prostitutky na divokém západě nebyla voňavá," zdůrazňuje spisovatelka Meg Mimms. „Kovbojové se nemyli, byli zablácení, zaprášení a po celodenním sezení v koňském sedle zpocení a zapaření. Nic příjemného."
I přesto byla konkurence na pracovišti velká. Ženy se dokonce o zákazníka nebály poprat nebo dokonce zastřelit. Dokazuje to příběh dvou „bordelmamá", Etty Clark a Alice Abbott. Dámy se nejprve „zmlátily na kaši". Poté Etta vystřelila a zasáhla Alici do rozkroku.
Problémy salónních dívek
I přesto, že nevěstky vydělávaly více než jiné pracující ženy, reálně jim moc peněz nezbylo. Odváděly totiž řadu poplatků přímo majitelům salónů či veřejných domů. Buď se přímo o svůj výdělek dělily nebo si platily nájem za pokoj. Do městské kasy putovaly také peníze za pokuty za porušení zákona a potvrzení o čistotě vydaným místním lékařem.
Snadný přístup k alkoholu a drogám si také vybral svou daň. „Výskyt deprese byl mezi prostitutkami divokého západu vysoký. Bylo téměř nemožné najít si přátele mimo salón, natož manžela a změnit tak svůj život. Řada žen tak hledala únik na dně sklenky," vysvětluje historik Jeremy Agnew.
Problémem byly také pohlavní choroby, jež byly obtížně léčitelné. Antibiotika tehdy ještě neexistovala, proto lékaři nejčastěji nabízeli kalomel, prášek z chloridu rtuťnatého, který způsoboval slinění, pocení a zvracení, nebo arsen. Vážnost situace potvrzuje příběh devatenáctileté Anny Groves, jež se v roce 1907 nakazila pohlavní chorobou od jednoho ze svých zákazníků. Když ji muž odmítl pomoci, vystřelila na něj z okna. Kulka ho sice minula, ale Anna i tak putovala do vězení. Jakmile se však ukázalo, že je smrtelně nemocná, po pěti měsících byla propuštěna.
Zdroj:
