Jak se žilo ve středověké Praze: Hrůza. Bezdomovci tvořili polovinu obyvatel

Jak žila chudina?

Jak žila chudina?

Foto: Profimedia.cz

Už ve středověku byla města považována za místo s téměř neomezenými možnostmi. Praha nebyla výjimkou. Naši předci věřili tomu, že za jejími hradbami budou konečně svobodní, bohatí a spokojení. Život se s nimi ale ani zde nemazlil.

„Sbalit si pár švestek a jít za lepším." To byl sen mnoha dobrodružných povah. Jejich cílem se tak pochopitelně stalo město. Ještě před samotným stěhováním si však museli venkované zajistit od vrchnosti tzv. zhostný list, kterým se jejich přesun povoloval. Měšťané to měli jednodušší. Byli poddaní králi nebo moravskému markraběti. Migrovat tak mohli, co hrdlo ráčilo.

Alcatraz

Jaký byl skutečný život ve vězení Alcatraz: Šílený. Nejhorší bylo mučivé ticho

Obě dvě skupiny se tak většinou dobrovolně zařadili mezi chudinu. Pod ní spadali nádeníci, tovaryši, učni, studenti, nevěstky a samozřejmě žebráci. Všichni tito lidé měli jediný cíl. Sehnat dostatek peněz na jídlo, pití a střechu nad hlavou.

Život ve středověké Praze

Až polovina obyvatel středověkých měst nevlastnila žádný majetek. V Praze bylo běžné, že v jednom domě žilo patnáct rodin. Mimo jeho majitele zde byli služebníci a někdy i náhodní kolemjdoucí, nad nimiž se někdo slitoval. Pomáhat chudým byla, z pohledu katolické církve, velká zásluha. „Bezdomovec měl v dělbě práce jasné postavení. Byl společnosti užitečný právě tím, že se za almužnu podílel na spáse zámožnějších lidí," vysvětluje Jakub Rákosník z Filosofické fakulty University Karlovy a Univerzity Jana Ámose Komenského.

Žebravý mnichŽebravý mnichZdroj: Profimedia.cz

Středověké myšlení rozlišovalo dva typy chudáků. První byli bez majetku dobrovolně a následovali tak sv. Dominika či sv. Františka. Patřili většinou k žebravým řádům. Druhá skupina byli nedobrovolně chudí, protože byli nějak zdravotně postižení. „Během 13. a 14. století, kdy se města rozrůstala a také byla ohrožována morem, se začali objevovat tzv. nezasloužilí chudí, jež byli městskými patriciji považování za náplavu," říká Rákosník.

Toalety byly malé, většinou jen s malým oknem a bez dveří.

Jak to bylo se záchody na hradech ve středověku. Měli to vymyšleno docela chytře

V druhé polovině 14. století, po epidemii černé smrti, to byli vetšinou jedinci, kteří pobírali mzdu, ale nepracovali tolik jako dosud. Spoléhali se na nedostatek pracovní síly. Začaly tak vznikat různé předpisy a „flákači" se trestali nebo rovnou vykazovali z měst. Opět se tak stali žebráky a bezdomovci.

Na okraji města

Ani žebrání však nebylo ve středověké Praze lehké. Monopol na získání peněz měly právě žebravé řády. Komu se podařilo přidružit k místním chudým, ten musel část své almužny odevzdávat. Za vlády Rudolfa II. bylo v Praze tolik přivadrovalců, že byli každých 14 dnů prověřováni. Kdo nemohl pracovat a vydělat si tak na kus chleba poctivě, ten dostal známku se znakem města a jednou denně měl nárok na jídlo.

Zdroj: Youtube

Chudina bydlela vždy u hradeb. Stavěly se zde dřevěné jednopatrové domky, které měly většinou jen jednu místnost. Tam žila celá rodina a často se zde provozovala i živnost. Největší část lidí však fungovala v polopodzemních brlozích. Tam spali také nádeníci a nosiči. Jiní nalézali útočiště v klášterech nebo přenocovali před městskými branami ve stodolách. Za to si však panští podomci nebo kočí nechávali platit. Hygienu tehdy lidé neřešili, jejich život tak doprovázely nemoci a parazité.

Zdroj:

www.ct24.ceskatelevize.cz, www.stoplusjednicka.cz, www.pepikov.cz, www.idnes.cz