Alla Levuškina: Zázrak ruské medicíny i hříčka přírody

16. duben 2020 četba na 8 minut
Alla Levuškina

Alla Levuškina

Foto: profimedia

Miluje zvířata a svoje pacienty. Její chirurgický um je pověstný a na sále jí prý nikdy nikdo nezemřel. Ještě stále několikrát týdně operuje, i když přitom musí stát na speciální stoličce. Alla Levuškina, zázrak ruské medicíny i přírody, se právě dožívá 91 let…

Pacienti rjazaňské nemocnice, nedaleko od Moskvy, jsou na ni zvyklí. A mnozí si raději počkají, jen aby je operovala právě ona. Přesto se některým, při pohledu z operačního lůžka na chirurga, který v následujících hodinách bude se skalpelem v ruce rozhodovat o jejich životě, rozbuší srdce ještě zběsileji, než by odpovídalo prostému rozrušení z očekávaného zákroku.

Vetchá, 150centimetrová stařenka stojící na dřevěném štokrleti, aby vůbec na pacienta dosáhla, velkou důvěru nevzbuzuje. O to větší zadostiučinění doktorka Levuškina pociťuje, když jí pak vděční pacienti děkují. Nedávno ji jeden, sotva se po operaci začal trochu hýbat, jako výraz díků objal. Stařičké, křehké lékařce přitom zlomil žebro. Nezlobila se na něj. A sotva to bylo možné, vylezla opět na štokrle…

Nikdy se nevzdávat

„Píšu jako negramot,“ vypráví o sobě nejstarší aktivní chirurgyně světa. „Když jsem chodila do školy, musela jsem každý den napsat své mamince, učitelce, dopis. Jakmile jsem přišla domů, dopis jsem našla opravený – v podstatě celý podtrhaný červenou tužkou. Bylo to smutné i zábavné zároveň. Pak jsem propadla Lermontovovi. Při závěrečných zkouškách jsem o něm napsala esej. Komise mi řekla, že je sice plná chyb, ale že něco tak dobrého ještě nečetli. A že musím studovat dál. Tak jsem nastoupila na Moskevský zdravotnický institut…“

Měla velký sen – pomáhat malomocným. Ale pak si ji na praxi všeobecné chirurgie vybral Boris Petrovský, budoucí ministr zdravotnictví SSSR, aby mu asistovala u operace. „Pacientka hodně krvácela a její krev mi stříkala do obličeje. Když jsme skončili, Boris mi řekl: Zvažte ještě svoji specializaci. Právě jsem vás pokřtil na chirurga. A i já věděla, že od té doby, co jsem čichla ke krvi, už jiný obor dělat nebudu.“

Zažila válku i nepředstavitelný hlad. Snad proto stále v dobrém vzpomíná na Stalina. „Jen díky němu jsme tenkrát neumřeli hlady. Milovali jsme Josifa Vissarionoviče, protože byl mimořádný člověk. Postupně se nám dostávalo více a více jídla, nikdy nezapomenu na první sójové koláčky, a v roce 1951 už jsme si mohli dopřávat úplné hostiny. Pro nás, co jsme prošli tou strašnou válečnou bídou, to byl zázrak. Země se uzdravila. Jistě, věděli jsme o zatýkání. I bratr mého otce byl ve vězení. Neexistovala rodina, kde by někdo netrpěl represemi, ale stejně v každém domě visel Stalinův portrét…“

Nebála se nikdy ničeho. Nějaký čas pracovala na Sibiři, za svými pacienty jezdila dlouhé trasy na koni, také sloužila u letecké záchranky. Ujímala se beznadějných případů, které její kolegové odepsali. A i v době, kdy se o provázanosti psychiky a zdraví v oficiální medicíně příliš nemluvilo, věděla, jak moc cenným lékem je úsměv. „Mým velkým vzorem byl kolega lékař, který přicházel k umírajícím a říkal jim: Vidíte, jak se to zlepšuje. Už brzy vstanete z postele… Pacienti rozkvetli, usmívali se a druhý den třeba zemřeli. Já vím, teď všichni mluví o tom, jak říkat pravdu za každou cenu…“

Láska k lidem i zvířatům

Úsměv je pro ni stejná samozřejmost jako skalpel. Ať už má před sebou sebesložitější zákrok, k úzkostným pacientům mívá proslov: „Co se tady třeseš? Teď usneš, bude ti fajn, a probudíš se bez problému, takže ti zase bude fajn!“ A ono to tak je. To je prý důvod, proč Alla Levuškina stále pracuje. Protože každý den může zažívat pocit výhry. „Ve své praxi pamatuji i naprosto zázračná uzdravení. Nikdy nezapomenu na mladou pacientku s nádorem konečníku. Všichni to vzdali. Její prognóza byla naprosto nelítostná. Ale já nejsem zvyklá se vzdávat. Operovala jsem ji, léčila, dopovala nadějí. Už je to mnoho let. Ta žena žije. Má děti, už dospělé…“

Ve stařence se snoubí autorita s roztomilostí a naprostou otevřeností. Ráda vypráví o tom, jak ji pacienti vždy zahrnovali pozornostmi, jak měla skříně plné voňavek „Rudá Moskva“, křišťálových váziček i sladkostí, až to neměla kam dávat. Jídlo ji vždycky potěšilo, nikdy už se nezbavila pocitu, že ví, co je hlad. Jen jednou, když jí jakási onkologicky nemocná pacientka přinesla králíka a řekla, že ho pro ni ráno zabila, zavolala své příbuzné, aby si pro něj přijela. „Jsem pokrytec, jím maso, ale nemohu ho jíst, když mi řeknou, že zvíře zabili kvůli mně…“

Zvířata… To je další velká kapitola v životě doktorky Levuškiny. V dětství měla psa Nelku, který ji učil chodit. Pověsila se mu na krk a on pomalu couval, aby mohla dělat první kroky. Od té doby je vztah lékařky a zvířat více než intenzivní. Každý den nosí domů tašky s kočičím jídlem, konzervami pro toulavé psy, zrním pro ptáky. „Vždycky jsem měla pocit, že mám blíže ke zvířatům než k lidem. Dnes už jsem si jistá, že dokážu lidi milovat stejně. Miluju svoje pacienty…“

Těm se věnuje nejen v nemocnici, ale taky se za ně každé ráno modlí. Věřící se stala až v 60 letech, do té doby byla přesvědčená ateistka, mající blíže k dílům klasických německých filozofů než k Bibli. Dnes chodí pravidelně do kostela, kde prosí za zdraví svých nemocných, svých příbuzných i za zdraví vlastní, aby ještě dlouho mohla být ostatním prospěšná.

Nedávno jí ruský premiér Dmitrij Medveděv udělil ocenění „Za věrnost profesi“. Alla Levuškina seděla na slavnostním ceremoniálu a dívala se na křišťálovou sošku a kovaný diplom, pozornosti, které ji čekaly na pódiu a pro které si měla každou chvíli jít. „Věděla jsem, že to neunesu. Že i jen ta samotná soška je pro mě tak těžká, že určitě upadnu. Rozhlédla jsem se, koho mohu požádat o pomoc. Po mé levici seděl Dmitrij Medveděv, ale já neměla odvahu ho poprosit. Copak je normální, aby premiér přijal roli nosiče? Obrátila jsem se dozadu k nějakému muži a poprosila jeho. Byl ochotný a věci mi donesl. Později mi řekli, že to byl místopředseda vlády…"

Co se nikdy nezmění

Podle posledních zpráv Alla Levuškina každý den ordinuje a provádí průměrně čtyři operace týdně. Zároveň pomáhá kolegům při složitějších operacích, přičemž je její názor rozhodující. Do důchodu se zatím nechystá. Medicínu miluje, i když jí vadí, že dnes v ní mají hlavní roli peníze. Kde jsou ty doby, když musela operovat v sibiřské Tuvě, často v otevřené stepi nebo ve stáji. Její první zdejší operace byla u pacienta se střevní obstrukcí. Operovala v lokální anestezii, chvíli sledovala ránu, chvíli stránky knihy Emergency Surgery, což byl její jediný rádce. Dodnes si pamatuje pacientovo jméno – Gosha. Zachránila mu tenkrát život. A on pak jí to několik týdnů nato oplatil tím, že zastavil koně, který se s ní splašil na cestě za dalším akutním případem.

„Společnost se změnila, doktoři se změnili. Nyní jsou největší hodnotou peníze, a těm nikdy není konec. Samozřejmě se medicína zlepšila, jsou nové technologie, ale mám pocit, že to hlavní zůstává. A to jsou šikovné ruce a láska k oboru. To se nikdy nezmění…“

O vzoru „Mým velkým vzorem byl kolega lékař, který přicházel k umírajícím a říkal jim: Vidíte, jak se to zlepšuje. Už brzy vstanete z postele… Pacienti rozkvetli, usmívali se a druhý den třeba zemřeli.“ O naději „Nikdy nezapomenu na mladou pacientku s nádorem konečníku. Všichni to vzdali. Její prognóza byla naprosto nelítostná. Ale já nejsem zvyklá se vzdávat. Operovala jsem ji, léčila, dopovala nadějí. Už je to mnoho let. Ta žena žije.“ „Samozřejmě se medicína zlepšila, jsou nové technologie, ale mám pocit, že to hlavní zůstává. A to jsou šikovné ruce a láska k oboru. To se nikdy nezmění.“

1927 - Narodila se 5. května, Rjazaň, Rusko

1944 - Moskevský zdravotnický institut

1951 - Vstoupila na dráhu chirurga. 2001 Městská klinika Rjazaň

2014 - Ocenění „Za věrnost profesi“

2018 - Nejstarší aktivní chirurg světa

Úmrtí: 23. ledna 2020, Rjazaň, Rusko

autor: Judita Bednářová

Akční letáky