Příběh lodi Královského námořnictva Jeho Veličenstva, HMS Wager, se datuje do roku 1741, tedy padesát let před Bounty. Přesto tato hrůzná událost zůstala téměř zapomenuta, alespoň při porovnání s Bounty.
Jedná se o příběh zoufalých mužů, kteří se museli vylodit na ostrově, kde neměli jak přežít. Nejenom že začali pojídat sami sebe, ale ke konci pak i mrtvoly svých pohřbených přátel a těla, která vyvrhla voda na břeh. Smrt hlady byla v tomto případě ještě nejdůstojnější a nejmilosrdnější variantou.
Na tuto strašlivou námořní ságu se podívejte na tomto videu (moc jich není dostupných):
Prokletá plavba
Loď HMS Wager byla jedna ze šesti lodí, které se vydaly po stopách Španělů, válečných nepřátel Anglie. Měli nepřátelské lodě zajmout, proto i jejich lodě byly k touto účelu přizpůsobeny. Nikdo se však na plavbu dobrovolně nahlásil, proto vzalo námořnictvo zavděk i mrzáky a starci bez zkušeností. A to se vymstilo. Problémy však plavbu provázely od samého počátku, takže proplutí kolem Hornova mysu v rozbouřeném moři zkázu jen dokonalo. Loď ztroskotala 14. května 1741 ve 4:30 ráno, což velká část posádky nepřežila. Ti, kdo přežili, se opili, protože loď vezla obrovské množství alkoholu.
Celkem smrti uniklo 140 mužů. Ale ani ti neměli rozhodně vyhráno.
Kapitán mimo loď není kapitán
I když na lodi platí přísná pravidla a poslední slovo má vždy kapitán, mimo loď, a hlavně v extrémních podmínkách je to jinak. Pravá povaha lidí se projeví, zejména když je o život.
Loď ztroskotala na pobřeží Jižní Ameriky a když se námořníci dostali na břeh, měli jen jedinou vidinu: Jak přežít. Na lodi se ještě nacházely zásoby, ale kapitán je hlídal, aby byly rozdělovány spravedlivě, což jeho muže vůbec nezajímalo.
Někteří hlady zemřeli, jiní oslepli, ti, kdo stále přežívali, se vrhli museli uchýlit ke kanibalismu, zatímco se snažili najít cestu, jak se z ostrova dostat. Zoufalí námořníci začali pojídat sebe navzájem, dokonce neváhali ani vykopat již pohřbené mrtvoly. Jejich zoufalství neznalo hranic.
Ani sám kapitán nebyl bez viny – ztratil autoritu, a proto odmítal muže, kteří chtěli krást zásoby ošetřit poté, co je nechal zbičovat, což vedlo k jejich neodkladné smrti. Ostrov se brzy pokryl mrtvými těly těch, kdo se ještě před pár týdny plavili po moři.
Peklo v ráji
Muži na ostrově zažívali scény jako z hororu – včetně návštěvy domorodců, jejichž ženy místo díků námořníci znásilnili, pojídání vlastních kolegů i psů, které se nejprve snažili ochočit. Nakonec část zoufalých námořníků odplula ve dvou malých člunech, ale i tato plavba skončila katastrofou. Pouze hrstce z nich se podařilo doplavat na ostrov a zabít nějakou zvěř, kterou se snažili dostat na čluny, kde byli jejich vyhládlí trosečníci. Ti však, jakmile bylo jídlo na lodích, své kolegy opustili. Sami se dostali do Rio Grande, ale tam byli zajati Španěly, kde skončili na několik let jako otroci.
Nakonec plavbu přežilo pouze 30 mužů a ti, kdo zůstali hned na prvním ostrově, poblíž něhož loď ztroskotala.
O jejich osudu byl napsán příběh, který ale mnohé zkresloval.
Paradoxní bylo, že krutý kapitán, který neměl respekt hned od začátku, byla nakonec jedním z těch, kdo přežili. Dokonce se nestyděl ani jíst zásoby jídla před očima umírajících členů posádky.
Nakolik je příběh pravdivý, se nedozvíme, skutečnost však je, že ze všech 140 mužů jich přežila jen hrstka. Nikdo z nich se ale nechtěl k příšernému zážitku nikdy vracet. Někteří se ale opět vydali na moře. Po dalších se slehla zem.
Zdroje:
