Podle studie mohl Titanik nabrat osudný kurz, při kterém byl 15. dubna 1912 poškozen a následně potopen obřím ledovcem. To vše jako následek silné sluneční erupce, jež zkreslila údaje kompasu lodi.
Revoluční studie o zkáze Titaniku
Podle amerického meteorologa byla poslední noc plavby této kolosální lodi napříč Atlantikem ozářena polární září. Jakousi hrou světel, která vzniká interakcí nabitých částic ze Slunce s atmosférou.
Na základě svědectví očitých svědků, jež tvrdí, že polární záři skutečně viděli, tak mohla tato "geomagnetická bouře" být dostatečně velká na to, aby ovlivnila navigaci Titaniku v malé, ale přesto významné míře.
Rušení mohlo také narušit bezdrátové vysílání mezi potápějícím se parníkem a dalšími plavidly v blízkém okolí. To zablokovalo některá nouzová volání Titaniku i zprávy odeslané v reakci na ně.
Výzkum však tvrdí, že toto magnetické rušení mohlo mít i pozitivní stránku. Pomohlo vyrovnat chybu ve vysílání správné polohy Titaniku. Náhodně pak navést jiné plavidlo na správnou polohu záchranných člunů.
Síla polární záře
Sluneční erupce, pokud jsou intenzivní, mohou napáchat velké škody. Příkladem je bouře z roku 1859 známá jako "Carringtonova událost". Ta způsobila v telegrafních drátech tak silné proudy, ze kterých vznikly jiskry a operátoři utrpěli šok.
Pro více informací se podívejte na toto video:
Kdyby k takové události došlo dnes, odborníci se shodují, že škody na rozvodových sítích celého světa by byly enormní. Potenciál tragédie by tak mohl být srovnatelný s Titanikem.
Většina lidí, píšících o potopení Titaniku, sice netuší, jak velká tehdy polární záře byla, nezávislá meteoroložka a počítačová programátorka Mila Zinková z Kalifornie však uvádí:
"I kdyby se kompas pohnul jen o jeden stupeň, mohlo to mít na směr lodi poměrně velký vliv."
Lawrence Beesley, přeživší z Titaniku, ve svém popisu katastrofy popsal, že viděl polární záři. Poté dodal, že tato záře přetrvala i po potopení lodi, kdy na obloze byly vidět slabé záblesky. Lidé si však mysleli, že se jedná o nadcházející svítání.
"Nebyli jsme si jisti, kolik je hodin, a možná jsme příliš ochotně přijímali jakoukoli úlevu od tmy. Byli jsme až příliš rádi, že jeden druhému můžeme pohlédnout do tváře a zjistit, kdo jsou naši společníci ve štěstí. Že nemusíme ležet v troskách parníku, ztracení ve tmě."
Zdroje:
