Počátky středověkých turnajů se dají vysledovat až do antiky. Tehdy se jednotky římského jezdectva podílely na vojenských hrách a koňských cvičení. Šlo však spíše o přehlídku dovedností než o sportovní soutěž. Díky tomu, že se metody boje stále vyvíjely, došlo k vyhranění specifického rytířského stylu zápasu.
Ve svých počátcích se však klání od reálného boje příliš nelišilo. Často se jím tak vyřizovaly osobní spory. Postupem času se však začala objevovat pravidla a aktéři neusilovali o definitivní smrt protivníka. S rostoucí popularitou se změnila i samotná podoba turnajů. Od krátkých šarvátek se přerodily do několikadenního festivalu. Pořádali je převážně bohatí a významní šlechtici o masopustu, na počest královské korunovace nebo za účelem návštěvy vážené osoby.
Rytířské turnaje středověku
Zorganizovat kolbu nebylo nic lehkého. Nejprve bylo nutné pozvat hlavní aktéry. Těmi mohli být jen pasovaní rytíři. Poté se stanovilo, čím se bude bojovat, zda mohou být přítomni pomocníci, jak bude naloženo s poraženými a jak vysoká bude výkupní cena. Byla navrhnuta i odměna pro nejúspěšnějšího rytíře. Poslové následně doručili pozvánky. Jejich úkolem bylo také rozhlašovat po okolních vesnicích a městech, že se turnaj bude konat. Přesný počet účastníků nebyl dopředu nikdy známý. O připuštění rytíře na klání rozhodovali heroldi, jež znali erby místních i zahraničních šlechticů.
Heroldi také zajišťovali dodržování pravidel, ve sporných případech rozhodovali o vítězi, kontrolovali zbraně a výstroj koně. Testovala se také turnajová výzbroj. Musela být v takovém stavu, aby protivníka nezranila. Pokud rytíř přijel na kousavém nebo kopavém koni, ke klání nebyl připuštěn. Celý organizační „štáb“ doplňovali také zbrojnoši, kteří vlastnili dlouhé tyče, jimiž od sebe oddělovali vášnivé zápasníky.
I když se nebojovala na život a na smrt, ke zranění docházelo velice často
Mezi hlavní boje patřila hromadná bitva neboli kolba a souboje dvojic (klání). V kolbě proti sobě stály dvě skupiny rytířů v čele se svým feudálem. Jakmile heroldi mávli, muži se na sebe vrhli. Cílem bylo zdolat a zajmout soupeře. Vítěz se pak mohl zmocnit koně a zbroje poraženého. Ten za jejich navrácení musel zaplatit výkupné.
Klání dvojic byla nejatraktivnější. Rytíři seděli na koních a byli vybaveni dřevci, jimiž se snažili potivníka dotknout. Poražený byl ten, kdo spadl na zem, byl zasažen do hlavy nebo se mu nezlomil dřevec. Jezdci na sebe najížděli ze vzdálenosti 200-300 metrů plnou rychlostí. Pády z koní byly smrtelně nebezpečné, jelikož samo brnění často způsobovalo četná zranění. Pokud nebyl jednoznačný vítěz, boj byl zakončen soubojem mečů tváří v tvář.
Nebezpečné turnaje
Falešné bitvy byly oficiálně zrušeny na počátku 16. století. Jedním z důvodů byla také smrt francouzského krále Jindřicha II., který byl zasažen kopím do oka. Po deseti dnech otřesných bolestí zemřel. Panovník však nebyl jedinou obětí rytířských turnajů.
V roce 1273 proběhla „Malá bitva u Chalons“, kolba, jež se vymkla kontrole. Král Edwarda I. anglický se postavil proti hraběti z Chalons. Jejich muži se bili doslova hlava nehlava. Zabiti byli dokonce i někteří diváci.
Mezi nejhorší masakr je však považován turnaj v německém Neuss. Odehrál se v roce 1241. Konal se za horkého letního dne. To mělo za následek udušení více než 80 rytířů, kteří si podle pravidel nesměli sundat brnění.
Zdroje: www.medievalists.net, dk.upce.cz, cs.wikipedia.org
