Ta si ten svůj plnila poněkud nezvyklým způsobem. Jakým? Přečtěte si manželský příběh.

Láska na první pohled

S maturitním vysvědčením ze stavebky jsem nastoupil jako mistr v jedné menší stavební firmě. Zatímco jsem už víc než rok sbíral zkušenosti, na tom jejím z ekonomky razítko sotva uschlo, když jsme se seznámili na koupališti. Jmenuje se Jana a je to má žena. Tehdy usměvavá, veselá taková rozčepýřená brunetka mě okouzlila medovýma očima. Koupil jsem jí zmrzlinu. Tak to začalo. Zašli jsme si do kina, zajeli si na výlet. Chodili jsme na procházky, povídali si, ona se všemu smála. Měla takový krásný zvonivý smích a říkala mi Jeníčku. Že prý to je takové pohádkové. Krásné to vzpomínky!

Sehnala si práci jako pokladní v bankovní pobočce. Na podzim jsme chodili houbařit, ještě o Vánocích byla slečna. Dala mi jako dárek nějaký zápisník a v žertu poznamenala, že mi tam natiskne hvězdičku pokaždé, když ji něčím milým překvapím. Měl jsem smysl pro humor a přišlo mi to vtipné. Jako holčička totiž chtěla být učitelka, na gympl se ale nedostala… Já jsem jí koupil prstýnek, žádný diamant, jen taková bižuterie, ale udělal jí radost. Zasnila se, upřela na mě ta svá kukadla a špitla: „Jeníčku, to by bylo krásné, kdybychom stromeček zdobili spolu.“

„Nenapovídej“

Bydlela v rodinném domku u své babičky, celé patro měla pro sebe. Jenže žít tam spolu na „psí knížku“ nám stará paní ze staré školy nedovolila. Zamilovaný až po uši a s notýskem plným hvězdiček jsem se vzdal svého snu udělat si dálkově inženýra. Nepřikládal jsem ani důležitost prvním příznakům rodící se satorie, jako: „Jeníčku, dej pozor, ať si zase nepokecáš triko!“ „Jeníčku, neměl bys tak hltat, neměl bys jíst tolik knedlíků, měl bys… Ten svetr od maminky ti nesluší, vezmi si ten modrý…“

Z části ovlivněn písničkou Michala Davida Nenapovídej jsem to bral také jako projev mateřské péče. V květnu, měsíci lásky, jsem jí navlékl zlatý prstýnek s vyrytým nápisem Z lásky a těšil se na vše krásné, co nás čeká.

Měl jsem?

V prvním patře nad bytem Janiny babičky začalo ubývat hvězdiček, mateřské „bys“ se postupně měnilo v manželské „musíš“ a „nesmíš“ a já v Jeníka. „Jeníku, co dělá ten svetr na křesle? Musíš si po sobě uklízet!“ Musíš by se ještě dalo skousnout, horší bylo nesmíš. Moje milovaná sbírka angličáků skončila v krabici na půdě. Nesměl jsem si je vystavit, jako ve svém dětském pokojíku, protože naše domácí vitrínka byla výhradně pro její cetky. Nesměl jsem si autíčka ani kupovat. Prostě nesměl jsem a musel spoustu věcí. Ale dokázal jsem si tehdy jakž taž ještě dupnout.

Alespoň jsem si to myslel. Dovolil jsem si tajně koupit jednoho „matchboxe“, přišla na to. Navlhčila si vysychající polštářek pro hvězdičky a sehnala si razítko „černý puntík“. Nasázela mně jich požehnaně. Kolik mě to autíčko stálo a jak dlouho jsem musel žehlit snad i pokroucené listy pokojovek si ani nevzpomínám.

Tyto (pro mě nejdříve podceňované) vlastnosti poučovat a nařizovat nemohla uplatnit za peněžní přepážkou banky, protože směla klientům říct nanejvýše „příště vám bankovky s ohnutými rohy nevezmu.“ Nenesla to lehce a nebudu jí křivdit, ale vím, že chtěla své zklamání vyřešit mateřskou dovolenou. Byli jsme mladí a na založení rodiny jsme nespěchali, ale…

Pod pantofel

Pravda, na čas od její snahy vychovávat mě, se mi ulevilo, když přišla na svět naše dcera Hanička a za necelé dva roky Lubošek. Chápal jsem a bral jako povinnost, že musím převzít velkou část (v mém případě téměř všechnu) starost o domácnost, a později, že nesmím „… s dítětem tolik blbnout nebo mu dovolit lézt na strom, protože je to nebezpečné… “. Byla matka, ač jsem měl jako chlap jiné představy, její obavy jsem chápal. Černý puntík mě však neminul.

Nevím přesně kdy a co se zvrtlo, nicméně, když se Hanička stala školačkou, zřejmě pohled na její aktovku probudil v mé ženě nesplněný sen být učitelkou. Dokonce jsem jí musel sehnat „ukazovátko“ (měl jsem bodík, tedy hvězdičku). Psaní úkolů (později i se synem) pojala tak, že přecházela po pokoji a poklepem ukazovátka do dlaně a pochvalným „ano, jedna a jedna jsou dvě“ jim pak do domácí „žákovské knížky“ natiskla hvězdičku.

Zpočátku to naše ratolesti braly s humorem. Avšak jen „zpočátku“. Velmi brzy se této metodě vzepřely. A když její pomoc nepotřebovaly už vůbec a učení zvládaly samy, pozornost mé ženy, teď navíc coby učitelky, se v plné míře upnula na mě. Bohužel, nebyla tou, která utkví v paměti dětí „naše hodná“. Nejspíš tento pocit spolu s tím, že neuspěla ani jako „domácí učitelka“ vyústily v zahořklost a z milé paní učitelky, kterou třeba mohla být, se stala zlá furie. Její milý úsměv se změnil ve tvar podkovy koně a ze mě se postupem času stal podpantoflák.

Na pivo (?)

Po dlouhých letech stále dostávám k Vánocům notýsek. Je však plný už jen černých puntíků. Kéž by jich bylo jen jako symbolů novoluní v kalendáři! Má Janinka naprosto propadla posuzování čehokoli. Co řeknu, jak se zatvářím, co udělám. Uvaří oběd, usměju se, a ještě, než ji stačím pochválit slyším: „Tak co ti zas nevoní, Jene!“ A mám „černej“. Dnes už jsem jen Jan a vůbec si nedovolím neumýt si po sobě talíř po večeři, i když máme myčku nádobí. Nedovolím si vůbec nic, a i za to jsem hodnocen. Hvězdičky vídám jen na jasné noční obloze. Získat ji do notýsku je nesmírně těžké.

Ale když se mi to podaří, můžu si zajít na pivko. Jednou jsem si jen tak chlapům postěžoval, jaký že to kříž mám se svou Janinkou. Neměl jsem. Dodnes je pro mě každý půllitr hořčejší než pelyněk či jádra meruněk. Pokaždé, když se v místní hospůdce objevím, nevyhnu se poznámkám: „Tak co? Kolik máš černejch? Co jsi jí slíbil, že jsi tu s námi? Kanáry, nebo jsi vyčistil koberec?“ Jsem jim k smíchu.

Janinka je moje první láska, křičí na mě, vzteká se kvůli každé maličkosti, ale stále ji mám rád, nechci jí říct adié a sbalit si kufry. Nechci ale ani už dál být obětí jejího nesplněného dětského snu a chlapům být pro smích. Je chyba, že jsme se brali mladí? Chtěl bych s ní strávit zbytek života, ale navrhnout jí zajít do manželské poradny natož nějakou odbornou pomoc si netroufnu. Co mám dělat?

Zpracováno dle skutečného příběhu Jana na základě vyprávění jeho kamaráda, kterému pro smích není. Pozn. redakce: příspěvek není ani mezi řádky jakkoli cílený proti práci pedagogů.