17. června 1928 bylo krásné slunečné počasí. Hudba vyhrávala, lidé se smáli a děti pobíhaly kolem. Všichni s dobrou náladou vyčkávali na příjezd prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, který měl slavnostně poklepat na základní kámen budoucí sokolovny.
Následně probíhaly běžné ceremonie. „Já i maminka jsme byly oblečeny do kyjovského kroje, jež vyrobila moje babička. I přesto, že jsme z toho kraje nepocházely, kroj jsme nosily, protože se všem líbil," vzpomínala Eva Neugebauerová provdaná Haňková v rozhovoru pro IDNES. „Všiml si nás pan řídící Jindra, který tam byl se svými žáky. Promluvil s rodiči a poté se mě zeptal, zda bych šla na tribunu a tomu pánovi dala kytičku."
Malá Eva souhlasila. Její otec si posléze napsal do deníku, že se pracně dostávala po celkem strmých schodech nahoru a chvíli se proplétala mezi dospělými. „Někdo si všiml, že se pan prezident o mě zajímá a přivedl mě tedy k němu. Najednou jsem byla v jeho náruči a on se mě ptal, kde mám maminku. Já ji však neviděla, jen fotografa s kamerou s varhánky," popisovala zážitek Haňková.
Známka s Masarykem
O deset let později si snímek neznámého fotografa vybrala Československá pošta a použila ho na známku. Její spodní okraj zdobil nápis „Měj úctu k duši dítěte". Obrázek se tak stal, v době stupňovaného napětí vyvolaným rozpínavým nacistickým Německem, symbolem duševní čistoty a demokracie.
Slavná československá známka s 'tatíčkem Masarykem' a holčičkou v kroji
V té době už Eva studovala. „Když známka 7. března vyšla, najednou jsem byla středem pozornosti. Psalo se o mě v tisku, který prozradil, že chodím do pardubického gymnázia. Chodily mi dopisy a řada autorů žádala autogram. Spolužáci si na mě ukazovali, reportéři mě pronásledovali," říká Eva.
To bylo poprvé, co ji setkání s T. G. Masarykem změnil život. Podruhé se to stalo po únorovém puči v roce 1948. Komunistická strana prvního československého prezidenta a jeho ideály doslova nenáviděla. Tlak pocítila i rodina Neugebauerových. Eviny rodiče přišli o parní pilu, sama se musela živit podřadnou prací. V roce 1950 se tedy s manželem rozhodla, že emigrují. „Obávali jsme se toho nejhoršího, cítili jsme, že budoucnost nebude dobrá. Sbalili jsme se a zamířili z Prahy na Šumavu. Poslední noc jsme strávili poblíž obce Srní."
Nucená emigrace a Amerika
Cesta přes pásmo Evě a Ladislavovi Haňkovým trvala asi devět hodin. Šli zarostlou cestou a bez převaděče. Útěk se však podařil. Rok bydleli v Německu a pracovali pro OSN. V roce 1951 získali imigrační vízum do USA.
„Nejdříve jsme se usadili v Cedar Rapids v Iowě, kde byla velká česká komunita. V obchodech se mluvilo česky, byl zde Sokol, knihovna, ochotnické divadlo, a dokonce i místní rozhlasová stanice každý večer a v neděli dopoledne vysílala českou hodinku," vzpomíná Eva na své začátky v Americe. Následně se s manželem přestěhovala do Kalamazoo v Michiganu, kde pracovala jako učitelka jazyků na střední škole. Narodily se jí dvě děti. Do Čech se už nikdy natrvalo nevrátila.
Zdroj:
