V některých arabských komunitách je znásilněná dívka hanbou pro celou rodinu a její bratři ji kvůli cti mohou i zabít. Nazýváme to "středověkým" přístupem, ačkoli středověká Evropa zdaleka nebyla k obětem znásilnění takto krutá.

První křesťanský císař Konstantin se sice nijak osvíceně nepředvedl, protože znásilněné dívky a ženy kázal vydědit (kdyby dotyčná styk opravdu nechtěla, mohla se přeci zachránit křikem o pomoc), ale Justinián I. už viděl v aktu znásilnění jako jediného viníka muže. Zneuctěná dívka teoreticky neměla být stigmatizována ani trestána, zato muž měl skončit ideálně na popravišti. Protože šlo však o záležitosti choulostivé a často nejednoznačné, v mnoha evropských městech se postupem času ustálil zvyk udělit oběti možnost se za viníka provdat. Tím mu mohla zachránit život a sobě čest - zvláště, pokud dotyčného znala a nechtěně s ním otěhotněla.

Žena jako válečná kořist

Pak tu ale byla zvláštní skupina mužů, kteří se trestu neobávali. Šlo o vojáky, kteří už od dob antického Říma považovali ženy a dívky na dobytém území za součást kořisti a odměny. Ačkoli se nedochovaly důkazy o tom, že by velitelé své muže ke znásilňování přímo nabádali, jisté je, že je za to většinou netrestali. Plenění vesnic bylo ve středověku rutinou - jak jinak by také panovník svému vojsku obstaral zásoby na dlouhé válečné měsíce - a násilí na vesničanech s ním šlo ruku v ruce.

Řada papežů a filosofů tuto praktiku napříč raným středověkem opakovaně odsuzovala, ale neměla šanci ji zastavit. Teprve vojenské kodexy Richarda II. a Jindřicha V. z let 1385 a 1419 znásilňování vojákům výslovně zakázaly. Šlo nicméně jen o první vlaštovky svého druhu, které celý nešťastný fenomén nemohly z Evropy zcela vymýtit. Radikální krok podnikl později Napoleon Bonaparte, jenž nazval znásilnění vojáky aktem "obzvláště nevkusným" a rozkázal zastřelit každého, kdo by se ho dopustil.

Lepší neznámý voják než tajný milenec

Dalo by se tedy říci, že až do 19. století se musely mít vesničanky v časech války na pozoru a pokud byly zneužity vojáky, ve své komunitě platily za oběť hodnou litování a nikoli odsouzení. Nikdo by ostatně ani nepomyslel, že by se slušná dívka oddala chlípnému vojákovi dobrovolně. Pokud se jí v důsledku znásilnění narodilo dítě, na úřadech nahlásila jako otce "neznámého vojína" a potomka mohla beze studu sama vychovat. Když se potom provdala, manžel dítě většinou adoptoval.

Pochopení pro oběti zvrhlých vojáků někdy poskytlo ženám příležitost očistit se od spáchaného smilstva se známým mužem. Jestliže neprovdaná žena se svým tajným milencem otěhotněla, mohla se jednoduše vymluvit, že ji kdesi v poli znásilnil potulný voják. Zachránila tím čest svoji i milencovu. Jisté Alžbětě Pískové ze Bzí u Třeboně tento postup dokonce radili i známí, když si jejího břicha povšimli. Zrovna tato slečna se nebála jít s pravdou ven, ale mnoho jiných ze sebe raději udělalo oběť neznámého násilníka, který byl už dávno v nedohlednu.

Zdroje: en.wikipedia.org, en.wikipedia.org, www.stoplusjednicka.cz