Je známo, že účel dle Stalinova názoru světil jakýkoli prostředek, a tak by nás asi nemělo překvapit, že sovětský diktátor v případě potřeby nechával vypalovat vesnice vlastního lidu. Tyto bezohledné rozkazy začal vydávat v listopadu 1941, kdy postupující německé vojáky na ruském území překvapila krutá zima. Stalinův plán byl jasný: znemožnit Němcům jakýkoli úkryt a nechat je mrznout ve stanech pod širým nebem. Aby si nemohli vynutit ubytování ve vesnických staveních, všechna sídla kolem přední linie měla být preventivně vypálena.
K tomuto úkolu byla povolána skupina mladých komsomolců, kteří prošli rychlým výcvikem a byli srozuměni s možností, že při výkonu služby vlasti přijdou o život. Do nebezpečné sabotážní akce se zapojila i 18letá Zoja Kosmoděmjanská.
Vybavena jen revolverem, suchým jídlem na pár dní a lahví vodky na zahřátí, Zoja se vydala do obce Petriščevo, kde přebývalo několik desítek německých vojáků. Podle vyprávění místních se jí podařilo přestřihnout dráty telefonního vedení a zapálit tři domy. Když se pak další noc pokusila podpálit i seník, Němci ji chytili a odvlekli na velitelství. Během výslechu byla svlečena do spodního prádla a surově bita pěstmi i opasky. Vojáci o její tělo pálili cigarety a nechali ji polonahou chodit ve sněhu. Ráno ji bez lítosti oběsili.
Po dlouhá léta pak byla Zoja oslavována jako sovětská mučednice a vzor pro socialistickou mládež. Její tvář se objevila na známkách, četné školy a pionýrské oddíly nesly její jméno. Teprve po rozpadu Sovětského svazu vyvstaly pochybnosti, do jaké míry byla její partyzánská činnost příkladná. Akce proti nepříteli za cenu životů a ztráty majetku civilistů už přestala být omluvitelná. Navíc se přišlo na to, že Němci Zoju zajali na základě udání vesničanů, kterým se Stalinův rozkaz vypálit jim domovy vůbec nezamlouval.
Aby se celá věc ještě více zkomplikovala, dodnes není stoprocentně jisté, zda umučené dívčí tělo nalezené ve sněhu patřilo skutečně Kosmoděmjanské. Svou dceru v něm totiž v roce 1942 identifikovalo hned několik matek, přičemž výpověď Zojiny matky podle rozhodčí komise zněla "nejvěrohodněji". Sovětskému režimu bylo nakonec jedno, jakou identitu hrdinka ponese, o čemž svědčí i fakt, že propaganda pozměnila i Zojin životopis: oficiálně mělo jít o dívku z chudé rolnické rodiny, Zoja však ve skutečnosti pocházela z rodiny intelektuálů - její maminka byla učitelka, otec knihovník.