Zavražděná dívka patřila ke skupině partyzánek, které měly za úkol znesnadnit postup Němců k Moskvě. Nepřátelé ji zajali v obci Petriščevo, vysvlékli ji do spodního prádla a surově zbili opasky. Polonahá a bosá dívka pak musela chodit ve sněhu až do vyčerpání. Nic ji však nezlomilo, žádné informace nevyzradila. Na druhý den němečtí vojáci vztyčili v Petriščevu šibenici a mladou zajatkyni na ni oběsili.
Stalin byl příběhem nadšen a rozhodl se dotyčné mučednici udělit titul Hrdinka Sovětského svazu. Do Petriščeva vyslal vyšetřovací komisi spolu se skupinou matek, kterým se ve vojenské akci ztratily dcery ve věku zhruba 18 let. Doufal, že některá z nich mrtvou dívku identifikuje. Bohužel, žádná z žen dotyčnou nepoznala.
O měsíc později přijela komise znovu a tentokrát řešila opačný problém. Příběh neznámé zavražděné už byl proslavený v celém Sovětském svazu a všechny matky tvrdily, že jde o jejich dceru, aby se na té slávě trochu připásly. Nejvěrohodněji na členy komise zapůsobila jistá učitelka Kosmoděmjanská, která v mrtvé partyzánce podle svých slov poznala svou pohřešovanou dceru Zoju. Uznali tedy, že půjde o Zoju Kosmoděmjanskou.
Stalin měl s mučednicí velké plány. Její zbité torzo se stalo symbolem fašistické zrůdnosti a nezlomného odporu sovětského lidu. Zoja se objevila na poštovních známkách a korespondenčních lístcích, v mnohých městech po ní byly pojmenovány ulice a v Petriščevu se na její počest postavilo muzeum. Až do rozpadu SSSR znal její jméno každý místní pionýr.
Teprve po roce 1991 se mohlo opět začít spekulovat o její pravé identitě. Kromě toho také vyplynulo na povrch, že skutečným úkolem partyzánek v oblasti Petriščeva bylo vypalování vesnic. Stalin razil teorii, že když ruské vsi lehnou popelem, Němci se nebudou mít kde ubytovat a umrznou. Tato strategie se pochopitelně nelíbila místním vesničanům, kteří nehodlali ztratit svá obydlí a mrznout spolu s nepřáteli. Mladou komsomolku, jež v Petriščevu stihla podpálit několik domů, nacistům dokonce sami udali.
