Konceptem zrcadlového vesmíru se zabývá teoretická kosmologie. Právě v rámci této vědy se objevila nová teorie, která by mohla vyřešit problémy s kosmologickou konstantou. Tou je tzv. Hubbleova konstanta (konstanta úměrnosti), neboli měřítko rychlosti, jakou se rozpíná náš vesmír.
O zrcadlovém vesmíru se hovoří již od 90. let minulého století, kdy se o něm uvažovalo jako o způsobu, jak se vypořádat s problémem symetrie hmoty a antihmoty. Při každé hmotě vzniklé v laboratoři totiž vznikne i antihmota. Vše je v páru. Takže i částice v raném vesmíru musely být párové. Kde ale jsou?
Podívejte se na video:
Nestálá Hubbleova konstanta
Právě o tomto rozpínání vesmíru hovořil poprvé Edwin Hubble, který si vzal na pomoc teorie Henrietty Leavittové, Vesta Sliphera a dalších. Nakonec byla ustálena tato Hubbleova konstanta, a to na čísle přibližně 70 km/s/Mpc. Ač se poté předpokládalo, že bude možné toto číslo více specifikovat, astronomové žádnou další společnou hodnotu nenašli.
Stal se pravý opak – a měření se spíše čím dál víc rozcházejí.
Problém kosmického napětí
Právě měření, která nemohou vyústit v jeden výsledek, jsou způsobena problémem kosmického napětí, kdy se pozorované hodnoty Hubbleovy konstanty shlukují do dvou skupin. Jedna skupina došla k měřením, jež ukazují fluktuací kosmického mikrovlnného pozadí v nižší hodnotě, cca 67 km/sec/Mpc, zatímco pozorování objektů, jako jsou vzdálené supernovy, dávají vyšší hodnotu, přibližně 73 km/sec/Mpc. Tyto odlišnosti jsou velmi neobvyklé a zajímavé a teoretičtí fyzikové se snaží přijít na kloub tomu, proč tato odchylka existuje. A právě zde se dostává ke slovu zrcadlový vesmír.
Jak by tento vesmír vypadal, se podívejte zde:
Hmota a antihmota
Pokud by tedy náš vesmír vznikl jako hmota, podle výše popsané teorie by musel mít ještě zrcadlový vesmír, antihmotný. Ač nebyla tato teorie v době jejího vzniku přijata, nyní vznikla nová studie, která ji připouští.
Vědci totiž pracovali s bezjednotkovými parametry, zejména s konstantou jemné struktury, která má hodnotu přibližně 1/137. Když pak podle vědců upravíte kosmologické modely tak, aby odpovídaly pozorovaným rychlostem rozpínání, několik parametrů bez jednotek zůstane stejných.
Takže zde funguje základní kosmická symetrie, ktereá pak dává prostor pro škálování rychlosti gravitačního volného pádu a rychlosti rozptylu fotonů a elektronů. Pak je možné výsledky upravit tak, aby se různé metody Hubbleova měření lépe shodovaly. Což svědčí právě o zrcadlovém vesmíru.
Zrcadlový vesmír pak náš vesmír ovlivňuje jen prostřednictvím slabé gravitační přitažlivosti. Studie je sice v mnohém inovativní, ale nepředkládá jednoznačné řešení.
Zdroje:
