"Šli jsme z vesnice do vesnice, z města do města, každý den jsme ušli 25 kilometrů," vyprávěla po válce Nelly Blumner, která přežila stokilometrový pochod smrti z Polska do českých Volar. "Zeptala jsem se dozorce, kam nás vedou. Řekl, že nemáme žádný cíl. Jediným cílem je, abychom všechny cestou umřely."

K vyčerpávajícímu pochodu bylo donuceno přes 1300 židovských žen a dívek. "Byl hrozný vítr, zima, všude sníh. Naše skupina se každý den o něco zmenšila," popsala pamětnice. "Ne každá z nás měla pořádné boty, většinou jsme měly na nohou dřeváky. Přidělený chleba jsme hned snědly a pak nám zbyl jen sníh, sklonily jsme se k zemi a jedly jsme ho."

Když skupina dorazila 5. května do Volar, čítala pouze 118 žijících žen. Volary tou dobou už obsadila americká armáda, která zubožené vězeňkyně osvobodila a ošetřila v nemocnici. Přesto ještě v následujících dnech 26 z nich podlehlo důsledkům dlouhodobé podvýživy.

O něco snesitelnější byl pochod vězněných žen z tábora Helmbrechts do Svatavy; k němu totiž došlo až v dubnu, kdy bylo teplejší počasí, a navíc šlo o mnohem kratší vzdálenost. Přesto dívky cestou umíraly, a to nejen kvůli vyčerpání. Několik z nich bezdůvodně ubila k smrti dozorkyně Ruth Hildner, která se vyžívala v mlácení děvčat dřevěnou holí.

Počátkem května se bezcitná Ruth dala na úprk před americkou armádou a podařilo se jí splynout s houfem uprchlíků. V březnu roku 1947 však byla vypátrána československou policií a vsazena do vězení. Její proces trval velmi krátce: během jediného květnového dne byla shledána vinnou, odsouzena k trestu smrti a pověšena na šibenici. Bylo jí teprve 27 let.