Z období přibližně 1800 let př.n.l. se zachovala rada, jak se červa v zubu zbavit: do zubu se měla zarazit jehla a chytit parazita "za nohu". Starověcí ranhojiči se často snažili vymýtit červy zaříkáváním, objevil se i návod, jak je vypálit žhavým drátem. Osobní lékař římského císaře Claudia doporučoval vykouřit červy kadidlem. Strach z červivých zubů se nesl i středověkem a přetrval až do poloviny 18. století, kdy tento mýtus jednou provždy vyvrátil přírodovědec Jacob Christian Schäffer.
Starověké zubní lékařství přitom nebylo takto primitivní ve všech dobách a kulturách. Přelomovým byl nedávný archeologický nález u slovinského města Loka: vykopaná 6 500 let stará čelist mladého dospělého muže nesla známky včelího vosku, který vyplňoval díry v zubech způsobené zubním kazem. První plomby z amalgámu se pak vyráběly už v době 200 let př. n. l. ve staré Číně.
Zubní výplně z rozličných materiálů používali také Egypťané. Lékař Hesi-Re, který žil v 17. století př. n. l. dokonce popsal paradentózu. Starověká zubní medicína se přitom nezaměřovala jen na léčbu bolestivých onemocnění a trhání zkažených zubů, ale také na kosmetickou stránku věci. Nevzhledná místa po vypadaných zubech se vyplňovala zuby zvířat nebo zemřelých lidí, přičemž k jejich ukotvení do dásně sloužil zlatý drát. Protézy ze zvířecích zubů zhotovovali později také Etruskové.
Na parádu si obzvláště potrpěli staří Mayové, kteří si chrupy zdobily drahými kamínky. V arabském světě náboženství nedovolovalo do lidského těla příliš zasahovat, a tak se zdejší lékaři zaměřili hlavně na prevenci. Zuby se běžně čistily kartáčky a oplachovaly ústní vodou. Jakési zubní pasty a ústní vody se postupně vyvíjely i v západních kulturách, ještě v raném novověku však někteří lazebníci doporučovali vyplachovat si ústa kravskou močí nebo na zuby sypat střelný prach.
