Středověká chudina bývá v historických filmech prezentována se zčernalými, či dokonce zcela chybějícími zuby. Obecně se předpokládá, že nedostatečná hygiena v tomto období logicky musela vést k rozvoji zubního kazu, který nebylo čím vyvrtat. Analýza kosterních pozůstatků přitom ukázala, že zubním kazem ve středověku trpělo pouhých 20 procent evropské populace, a to ještě v nijak vážné formě. Na začátku minulého století oproti tomu zubní kaz trápil devět lidí z deseti, ačkoli se péče o chrup výrazně zlepšila.
Překvapivě zdravá strava
Jak je možné, že si naši středověcí předkové dokázali udržet zuby zdravé? Vysvětlení je prosté: v jejich stravě se prakticky nevyskytoval cukr. Většina lidí si ho nemohla dovolit, a dokonce i pro ty nejbohatší šlo o vzácnost, kterou používali jen po troškách jako koření. K oslazení pokrmů se používala sladidla ryze přírodní, jakými bylo ovoce nebo med.
Ve středověku lidé zubním kazem trpěli jen výjimečně.
Jídelníček prostých lidí byl založen na obilovinách, luštěninách a zelenině; pravidelně se konzumovalo také mléko, jež je bohatým zdrojem vápníku. Takovou stravu by vám pro zachování zdravého chrupu doporučil i moderní zubař. Jenže sladkých lákadel jsou dnes plné supermarkety a málokdo jim dokáže odolat.
Mnohem častější problém ve středověku představovala abraze, tedy nadměrné obrušování, které vede k ubývání zubních tkání a může způsobit ztrátu celého zubu. Hlavní příčinou mechanického poškození chrupu byla zejména nahrubo mletá obilná zrna, mezi něž se při ručním mletí dostávaly i drobné kamínky.
Péče o chrup na středověký způsob
Dochované recepty na přípravu prostředků k vyčištění zubů svědčí o tom, že i středověkému člověku záleželo na bělostném úsměvu a vonném dechu. Zuby se běžně třely hrubým lněným pláténkem, na které se někdy nanesla speciální bylinková směs. Doporučovala se například šalvěj smíchaná s krystalky soli nebo dřevěné uhlí ze stonků rozmarýnu. Již ve středověku se připravovaly ústní vody, jejichž základ tvořil ocet nebo bílé víno. V tekutině se pak louhovaly aromatické byliny typu máta, hřebíček nebo skořice.
Řada středověkých zubních "past" však měla opět nežádoucí abrazivní účinky. Chrupy starších lidí proto nebývaly výstavní, lidé časem o zuby postupně přicházeli. Ale neměli je zkažené.
