Dvanáct krásných panen
Karlštejn nebyl jen místem rozjímání Karla IV, kam byl ženám přístup zapovězen, jak to známe z filmu Noc na Karlštejně (1974), ale i bouřlivého veselí Václava IV a jeho královské družiny. Plné číše, voňavé pečínky a mísy s lahodnými pokrmy bylo modré krvi málo, zachtělo se jí i radovánek v komnatách v postelích s nebesy. Ty jim měla poskytnout jiná krev, panenská a čistá. Jako sladkou tečku své hostiny si tedy pánové pro své choutky nechali z podhradí přivézt dvanáct krásných panen. Zneuctěné dívenky pak prosily Pannu Marii, aby jim pomohla hanbu smýt. Světice je vyslyšela. Uspala jejich těla a řekla jim: „Probudit vás může jen věrná láska muže s čestnými úmysly, kterého si získá vaše duše.“
Dvanáct znavených rytířů
Po letech, v dobách kdy v českých zemích řinčely zbraně a na stoly v prázdné karlštejnské hodovní síni dávno sedl prach, se tím krajem lesními houštinami prodírala skupinka dvanácti rytířů. Přemýšleli, kde na noc složí své hlavy a čím utiší svůj žaludek, který se hlasitě domáhal nějakého sousta. Když v tom se za soumraku před pozadím zapadajícího slunce objevila silueta hradeb, která slibovala alespoň střechu nad hlavou. Znaveni se chodbami dopotáceli do hodovní síně a padli do stolic. Bylo jich přesně dvanáct, jakoby je pro ně někdo připravil. Stůl však byl prázdný, až na malý zvířecí roh. Jeden z rytířů ho vzal do ruky a bezděky na něj zatroubil. V tu chvíli se odněkud ozval líbezný ženský hlas: „Přejí si vzácní pánové pohoštění?“ Ještě než překvapení rytíři stačili odpovědět, neviditelné ruce neznámé hostitelky začaly „nosit na stůl“. V síni po letech zavonělo pečené maso a chléb, lesní bylinky a plástve medu i ovoce. Ve skleněných džbánech se třpytilo víno. Když rytířům začala klesat víčka, hlas pravil: „Vaše postele čekají, urození rytíři.“ Jak se do nich dopotáceli, pověst nezmiňuje, je však jasné, že museli spát jak dudek.
Jeden rytíř, jedna panna
Ač znaven dlouhým trmácením v sedle svého koně i sklenkou vína, jeden rytíř neusnul. Byl to ten, který zvedl zvířecí roh. Když odbila půlnoc, přistoupila k jeho loži dívka v bílém rouchu tak krásná, že mu až zrak přecházel, a začala vyprávět příběh, jak byla ona i další panny na Karlštejn zavlečeny a o slitování Panny Marie. Dále i o tom, že jejich duše zakleté ve zdech hradu může osvobodit a jim podobu vrátit jen láska dvanácti smělých mužů. „Zůstaneš-li na hradě se svými muži celý rok, můžete nás osvobodit. Duše se vrátí do našich těl a my budeme jen vaše, stejně jako všechny poklady, které tento hrad ukrývá.“ Také mu řekla, že se žádný z nich nesmí z Karlštejna vzdálit, ani pohlédnout nebo pomyslet na jinou ženu a slíbila, že o ně bude celý ten rok dobře postaráno.
Jedenáct trpělivých a jedenáct netrpělivých
Amorovým šípem zasažený rytíř nemusel nic slibovat. Chtěl krásnou pannu i bez pokladů a věděl, že bude čekat třeba i deset let, jen aby ji získal. Ráno o tom vyprávěl ostatním rytířům. Ti se všichni těšili na krásné nevěsty a bohatství a slíbili, že mu pomůžou osvobodit je. Panny svůj slib držely. Rytíři si žili jako v pohádce, jedli, pili a bavili se. Až když už se rok téměř blížil ke konci, také jim se, jako kdysi panstvu, zachtělo radovánek v posteli. A tak jednoho večera vyrazili do vesnice za zábavou, lépe řečeno do náručí dívek.
Zamilovaný rytíř osaměl. Smutně seděl u stolu s dvanácti plnými talíři a tehdy se mu opět zjevila jeho krásná dívka, tentokrát v černém a pravila tichým smutným hlasem: „Zůstal jsi sám. Nemůžu být tvá, pokud nejsme osvobozeny všechny. Jen tak můžeme ožít. Vezmi si alespoň tento klíč k truhle s poklady. Vše, co je uvnitř, ti náleží. A chceš-li zachránit své kamarády, zavři bránu a nepouštěj je dovnitř, jinak přijdou o život. Sbohem má lásko, dnes mě vidíš naposledy,“ pohladila ho po tváři a zmizela.
zvířecí roh
A konec?
Rytíř se zlomeným srdcem osaměl. Zdáli pak zaslechl bujarý hlas svých druhů, kteří se vraceli. Rychle běžel zavřít bránu. Zlatým klíčem ráno otevřel truhlu a s pytlem zlaťáků a dalších pokladů opustil hrad. Když se po čase ostatní rytíři doslechli, jak pohádkově jejich zamilovaný kamarád zbohatnul, vypravili se na Karlštejn v naději, že jim panny nějaký ten poklad také dají. Cestu znali, usedli znova ke stolu, na kterém byl jako tehdy zvířecí roh a zatroubili. Na stole se objevil jeden talíř a jedna sklenka vína. „To je pro toho, který tu s vámi není,“ řekl chladný hlas. Byla noc a rytíři, sice hladoví, se rozhodli přespat. Rána ale nedožili. Jedenáct rytířů, kteří neobstáli v roční zkoušce věrnosti přišli o hlavu. Tak jak řekla Maria a co půvabná zakletá panna svému rytíři zatajila, protože věřila, že si hrozbou lásku nevymůže.
Zdroje: www.dotyk.cz, www.irozhlas.cz, www.stoplusjednicka.cz
