Historie

Protektorát hostil 14. listopadu 1944 muže, který jej za půl roku pomohl zničit

14. listopad 2017 četba na 8 minut
Generál Andrej A. Vlasov a státní ministr Karl H. Frank

Generál Andrej A. Vlasov a státní ministr Karl H. Frank

Foto: ČTK

/VIDEO/ Nebýt Stalinovy zabedněnosti, do náruče Hitlera by nepadlo tolik ruských dobrovolníků včetně držitele Leninova řádu Andreje Andrejeviče Vlasova. Tomuto Stalinovu oblíbenci, který v prosinci 1941 pomohl odvrátit německé dobytí Moskvy, se v květnu 1942 povedl bezprecedentní veletoč – přidal se na stranu hitlerismu. Vlasov poté všemožně usiloval o ustavení protistalinské Ruské osvobozenecké armády (ROA), zelenou dostal až 14. listopadu 1944 v Rudolfově galerii Pražského hradu.

FOTOGALERIE

Jednání na Pražském hradě Generál Andrej A. Vlasov a státní ministr Karl H. Frank (vpravo) Generál Andrej A. Vlasov a protektorátní ministr osvěty Emanuel Moravec

Za bývalého režimu se otázky kolem vlasovců (Ruské osvobozenecké armády) odbývaly tím, že se vlasovci „odnikud“ zjevili krátce před Pražským povstáním, do něhož se „jaksi“ zapojili, načež „bůjvíjak“ zmizeli v propadlišti dějin. Po revoluci se o Vlasovově armádě již hovořilo naplno, a skutečnost, že Ruská osvobozenecká armáda zabránila krveprolití Pražanů během Pražského povstání, byla už mnohokrát popsána. Jak se ale ROA rodila, za jakých dějinných okolností, a jak dopadla?

Prvopočátky vlasovců hledejme v květnu 1942, kdy významná část 2. sovětské armády (o síle devíti střeleckých divizí, šesti střeleckých brigád a jedné tankové armády) padla do německého zajetí – přežilo jen 32 tisíc mužů.

Nejvyšší šarži mezi zajatci měl generál Andrej Andrejevič Vlasov, během jara 1942 opakovaně urgující Stalinovi taktickou chybu. „Setrvání na leningradském předpolí odsoudí mé muže do zajetí. Obklíčení německými divizemi se jeví bezmála jisté do konce tohoto května,“ depešoval v březnu generál, jehož obavy se naplnily. A to vzhledem k tomu, že Stalin automaticky považoval všechny zajatce za zrádce, znamenalo konec důstojnické kariéry v Rudé armádě a jistotu kulky či gulagu v případě zpětného osvobození.

Proč Vlasov obrátil o 180 stupňů a přestupem na německou stranu bezprecedentně zradil, se vedou nekonečné spekulace. Muž, který přežil stalinské čistky v letech 1936-38 a dokonce během nich předsedal vojenskému soudu, měl Stalinovu nadstandardní důvěru; dokonce jím byl v roce 1939 osobně vyslán jako vojenský poradce do Číny… Někteří, především ruští historici, nachází příčinu zrady ve Vlasovově počínající schizofrenii, jiní se přikládají k prostému pragmatismu podpořenému tím, že Vlasov v Sovětském svazu neměl rodinu, která by jeho velezradu odskákala.

Generál A. A. Vlasov, sotva byl zajat, dal hlavy dohromady s plukovníkem Vladimírem Bojarským, vášnivým ruským nacionalistou a antibolševikem. Spolu vypracovali text letáku, který tvrdě kritizoval Stalina i západní spojence a byl následně shazován letadly nad postaveními Rudé armády. Vlasov si na to konto vysloužil přesun do tábora pro prominentní zajatce v ukrajinské Vinici, kde s ním navázalo kontakt berlínské ministerstvo propagandy. Výsledkem tohoto německo-ruského paktování byl Manifest smolenského výboru z 27. prosince 1942, jímž se Vlasov a jeho věrní přihlásili k utvoření ROA, která se – jak pevně věří – vbrzku postaví na stranu německého wehrmachtu. „Vbrzku“ k tomu na Hitlerův osobní zákaz nedošlo. Ruští „podlidé“ nesmí vstoupit do německé armády, zněl ortel Vůdce, kterému se neodporovalo.

Projekt ROA byl tedy uložen k ledu, ovšem Vlasov se své osobní satisfakce dočkal – díky intervencí šéfa SS Heinricha Himmlera byl propuštěn ze zajetí, načež se jal objíždět po Němci okupovaném území s přednáškovým turné líčícím zločiny stalinismu.

Pravý čas vlastizrádce Vlasova, jenž v Německu navázal vztah s jistou Adeleide Bielenbergové, již si později vezme, začal tikat úměrně s tím, jak se wehrmachtu přestávalo dařit na frontě. Už koncem roku 1943 bylo umožněno některým neněmeckým národům – Lotyšů, Ukrajinců, Estoncům – nastoupit do SS. Během roku 1944 konečně došlo i na to nejméně „hodnotné“ etnikum, Rusy.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST