Za bývalého režimu se otázky kolem vlasovců (Ruské osvobozenecké armády) odbývaly tím, že se vlasovci „odnikud“ zjevili krátce před Pražským povstáním, do něhož se „jaksi“ zapojili, načež „bůjvíjak“ zmizeli v propadlišti dějin. Po revoluci se o Vlasovově armádě již hovořilo naplno, a skutečnost, že Ruská osvobozenecká armáda zabránila krveprolití Pražanů během Pražského povstání, byla už mnohokrát popsána. Jak se ale ROA rodila, za jakých dějinných okolností, a jak dopadla?
Prvopočátky vlasovců hledejme v květnu 1942, kdy významná část 2. sovětské armády (o síle devíti střeleckých divizí, šesti střeleckých brigád a jedné tankové armády) padla do německého zajetí – přežilo jen 32 tisíc mužů.
Nejvyšší šarži mezi zajatci měl generál Andrej Andrejevič Vlasov, během jara 1942 opakovaně urgující Stalinovi taktickou chybu. „Setrvání na leningradském předpolí odsoudí mé muže do zajetí. Obklíčení německými divizemi se jeví bezmála jisté do konce tohoto května,“ depešoval v březnu generál, jehož obavy se naplnily. A to vzhledem k tomu, že Stalin automaticky považoval všechny zajatce za zrádce, znamenalo konec důstojnické kariéry v Rudé armádě a jistotu kulky či gulagu v případě zpětného osvobození.
Proč Vlasov obrátil o 180 stupňů a přestupem na německou stranu bezprecedentně zradil, se vedou nekonečné spekulace. Muž, který přežil stalinské čistky v letech 1936-38 a dokonce během nich předsedal vojenskému soudu, měl Stalinovu nadstandardní důvěru; dokonce jím byl v roce 1939 osobně vyslán jako vojenský poradce do Číny... Někteří, především ruští historici, nachází příčinu zrady ve Vlasovově počínající schizofrenii, jiní se přikládají k prostému pragmatismu podpořenému tím, že Vlasov v Sovětském svazu neměl rodinu, která by jeho velezradu odskákala.
Generál A. A. Vlasov, sotva byl zajat, dal hlavy dohromady s plukovníkem Vladimírem Bojarským, vášnivým ruským nacionalistou a antibolševikem. Spolu vypracovali text letáku, který tvrdě kritizoval Stalina i západní spojence a byl následně shazován letadly nad postaveními Rudé armády. Vlasov si na to konto vysloužil přesun do tábora pro prominentní zajatce v ukrajinské Vinici, kde s ním navázalo kontakt berlínské ministerstvo propagandy. Výsledkem tohoto německo-ruského paktování byl Manifest smolenského výboru z 27. prosince 1942, jímž se Vlasov a jeho věrní přihlásili k utvoření ROA, která se – jak pevně věří – vbrzku postaví na stranu německého wehrmachtu. „Vbrzku“ k tomu na Hitlerův osobní zákaz nedošlo. Ruští „podlidé“ nesmí vstoupit do německé armády, zněl ortel Vůdce, kterému se neodporovalo.
Projekt ROA byl tedy uložen k ledu, ovšem Vlasov se své osobní satisfakce dočkal – díky intervencí šéfa SS Heinricha Himmlera byl propuštěn ze zajetí, načež se jal objíždět po Němci okupovaném území s přednáškovým turné líčícím zločiny stalinismu.
Pravý čas vlastizrádce Vlasova, jenž v Německu navázal vztah s jistou Adeleide Bielenbergové, již si později vezme, začal tikat úměrně s tím, jak se wehrmachtu přestávalo dařit na frontě. Už koncem roku 1943 bylo umožněno některým neněmeckým národům – Lotyšů, Ukrajinců, Estoncům – nastoupit do SS. Během roku 1944 konečně došlo i na to nejméně „hodnotné“ etnikum, Rusy.
Na 14. listopadu 1944 byla do Rudolfovy galerie Pražského hradu svolána konference, na níž Andrej Vlasov za přítomnosti státníhoministra Karla H. Franka či ministra osvěty Emanuela Moravce vyhlásil ustavení ROA. Mimochodem, během několikahodinového jednání se též vyčíslilo, že v řadách wehrmachtu v té době bojuje až milion slovanů (především Ukrajinců), což byl zvlášť pro Himmlera šokující číslo. Šéf SS přesto na dálku souhlasil s vytvořením dvou divizí Ruské osvobozenecké armády, jejichž cílem bylo: „nestřílet na vojáky Rudé armády, ale pouze na politruky, a vojáky samotné pak získávat pro boj proti Stalinovi.“
Na rozdíl od Rudé armády a některých nacistických oddílů se v ROA důsledně a vědomě dbalo nařízení, že nesmějí být okrádány civilní osoby, nesmí docházet k rabování, znásilňování a jiným zločinům. Přestože z dnešního pohledu se taková skutečnost může zdát neuvěřitelná, přeživší vojáci ROA i Češi shodně potvrzují, že pokud byl někde získáván materiál pro potřeby ROA, bylo za něj řádně zaplaceno (nebyl-li vojákům nezištně věnován).
První divize Vlasovem vedené Ruské osvobozenecké armády se začala formovat ještě v listopadu 1944 pod vedením plukovníkaSergeje K. Buňačenka. Druhá divize vznikla v lednu 1945. Obě divize se ještě stihly zúčastnit bojů, v březnu a dubnu 1945 se marně stavěly na odpor Sovětům na řece Odře. Odtud se koncem dubna stáhly na území protektoráty, kde slavně zasáhnou do květnového Pražského povstání.
Ve štábu 1. divize ale kvůli podpoře českého povstání vznikla hádka. Vlasov byl proti podpoře povstání, ale většina velitelů stála na straně Buňačenka. Vlasov se urazil a od té chvíle už se dalšího rozhodování nezúčastnil. Veškerou iniciativu převzal Buňačenko a k účasti Vlasovců“ na Pražském povstání tak došlo proti vůli samotného Vlasova. Dne 4. května 1945 dostal Vlasov z německé strany nabídku k odletu do Španělska, ale odmítl opustit své vojáky. O den později vypuklo Pražské povstání. Vlasovova armáda se okamžitě stala trnem v oku všem – jako typická kočovná partyzánská skupina choulostivého politického významu.
Poté, co podpořila české květnové povstání v jeho nejkritičtější úvodní fázi, ohrožovala české komunisty z České národní rady (ČNR), kteří podnikali opatření s cílem uchvátit moc za asistence sovětské Rudé armády. Vlasovcům zůstal jen jediný směr postupu a přání dostat se za každou cenu na západ. Na pochodu z Prahy došli vlasovci k jihočeské obci Lnáře, kde se hodlali vzdát Američanům. Američany byl zajat dne 9. května 1945 a ti mu znovu nabídli možnost útěku, což on odmítl.
ČNR se 7. května rozhodla odmítnout další pomoc od ROA, a tak vlasovci 8. května v ranních hodinách Prahu opustili. Jedna ze skupin, která nestačila utéct před Rudou armádou, byla postřílena ruskými vojáky v Praze-Jinonicích. Jejich těla jsou dosud zakopána v neoznačeném místě na poli, které se rozkládá mezi ulici Souběžná IV. a chráněnou oblastí pískovny Vidoule.
Většina vlasovců cestu k Američanům přece jen nalezla, čímž rozmnožili houfy amerických válečných zajatců. Větší část z nich ale byla vydána Sovětům a následně popravena nebo uvězněna v žalářích a gulazích. Vlasov sám byl z amerického zajetí 12. května 1945 odveden ruskou hlídkou, posléze byl souzen za vlastizradu a 2. srpna 1946 byl spolu s 11 dalšími odsouzen k trestu smrti a popraven oběšením.
Generál Vlasov v Praze: