Když ruští vojáci před týdnem nečekaně obsadili ukrajinský Krym, položil si tu otázku asi každý. Co když nastane světová válka? Tak jasnou územní agresi svého úhlavního moskevského rivala si přece Ukrajina či Spojené státy americké nemohou nechat líbit. A mohly by jiné země včetně Česka zůstat stranou eventuálního konfliktu světových velmocí? Jak to, že je tak snadné vyvolat nebezpečnou situaci?

Z matematické náhody, že právě letos uplyne sto let od rozpoutání první světové války, činí ruská intervence žhavé téma. Ukázalo se totiž, že i v čase zdánlivého civilizačního pokroku a soustavy mezinárodních bezpečnostních záruk stačí málo, aby místo diplomatů začaly i na úrovni vyspělých evropských zemí mluvit zbraně a hrubá síla. Opravdu se svět za uplynulých sto let – a po dvou světových válkách – nepoučil a nezměnil k lepšímu?

Hledat dnes paralely s rokem 1914 je pochopitelně ošidné. Ale z podobnosti dnešního světa a tehdejší společnosti až mrazí. Tak třeba přehnaná důvěra v mezinárodní komunikaci, prudký rozvoj technologií, poživačný a rozhazovačný životní styl elit, sílící nacionalismus, globalizace ekonomiky, naprostá propustnost hranic a stírání kulturních rozdílů mezi vyspělými zeměmi, sílící snahy o nápravu či radikální změnu společenského řádu, rostoucí počet teroristických útoků bez ohledu na hranice států, přeskupování sil hlavních mocností nebo projevy umělecké dekadence. To vše bilo do očí tehdy a bije i dnes.

I před sto lety politici chtěli, aby měl rakousko-srbský konflikt jen lokální povahu. Tušíme, že je něco špatně, že se něco musí stát, že změna možná bude bolet, ale stejně se jen pasivně řítíme v pohodlně vyjetých kolejích. Dnešní vyspělý svět tak jako před sto lety připomíná papiňák, pod jehož dno rádi přikládáme polínka, ale nemáme ventil a neumíme efektivně upustit páru.

Válka byla legendou

Zdánlivý detail. Při procházce po pražských ulicích spatříte reklamní billboardy na jakýsi historický časopis s heslem „Válka, jak ji neznáte". Stojí na nich i slogan „Sláva placená krví". Myslíte, že by takový apel někdo použil v reklamě třeba v letech 1920 nebo 1946? Těžko. Tehdy byla hrůza války natolik živá, že se s ní komerčně nežonglovalo. Dnes však, jak billboard správně říká, válku neznáme.

„Válka byla legendou, a právě ta vzdálenost ji učinila heroickou a romantickou. Lidé ji viděli stále ještě z perspektivy školních učebnic a obrazů v galeriích... O Vánocích opět doma, volali usměvaví rekruti v srpnu 1914 na své matičky. Mladí lidé dokonce měli vážně strach, že by o něco tak nádherně vzrušujícího mohli ve svém životě přijít, i proto se nespoutaně drali k praporům, proto jásali a zpívali ve vlacích, které je odváželi na porážku," popisuje spisovatel Stefan Zweig atmosféru nadšené Vídně po vyhlášení mobilizace 28. července 1914 v knize Svět včerejška.

Bylo by to dnes jiné? I před sto lety politici chtěli, aby měl rakousko-srbský konflikt jen lokální povahu, přesto získali navrch neodpovědní generálové. Pohled na nacionalistické vášně východoukrajinských Rusů, bratřících se s ruskými vojáky, připomíná válečnou psychózu, jíž bylo před rokem 1914 prosyceno Německo.

Jistě. Současný svět není úplně stejný jako v roce 1914 už jen svými kulisami. Také proto, že teprve před čtvrt stoletím odhodila střední a východní Evropa totalitní systémy a tamní produktivní generace obyvatel mají relativně čerstvou zkušenost s nesvobodou a s omezením ekonomických aktivit. Jinými slovy – ještě je tolik nepálí „dobré bydlo".

Přesto je zřejmé, že jakási skoková civilizační změna přichází každých zhruba sto let. Počátkem 19. století měnily Evropu a svět napoleonské války vzešlé z francouzské revoluce, sto let předtím vleklé boje o dědictví rakouské a počátkem 17. století přetvořila Evropu třicetiletá válka. Nějaká podobná změna nejspíš nemine ani nás, byť třeba nepůjde o prosté opakování historie.

Když jsme u těch analogií: válka v letech 1914 až 1918 v důsledku znamenala i krach tří říší – ruské, německé a rakousko-uherské – a jejich autokratického systému vládnutí. A to by si dnes měl uvědomit hlavně vládce Kremlu, který škrtl sirkou na krymském sudu prachu. Týdeník Dotyk našel celkem 10 paralel roku 1914 s rokem 2014.

1) Vzestup a pád mocností

Nouriel Roubini předpověděl poslední ekonomickou krizi, kvůli čemuž si vysloužil přezdívku Dr. Zkáza. Na letošním Světovém ekonomickém fóru v Davosu svému alter egu dostál, když upozornil na paralely mezi rokem 2014 a událostmi o 100 let dříve, které vyústily v první světovou válku. „Ozvěny roku 1914: odpor proti globalizaci, zlatý věk nerovnosti, vzrůstající geopolitické napětí, ignorování mezních rizik," popsal Roubini dojmy z lednového setkání na Twitteru.Americký ekonom přitom vycházel z vyjádření japonského premiéra Šinzo Abeho, který současný vztah své země a Číny přirovnal k poutu vzájemné nedůvěry mezi Británií a Německem před rokem 1914. Upozornil na vysoké výdaje Číny na zbrojení, jež přispívá k destabilizaci celého regionu, jak to bylo vidět loni v listopadu ve sporu o ostrovy ve Východočínském moři. Klidu ale nepomáhá ani Japonsko, jehož vládní Liberální strana letos vypustila ze svých stanov ubezpečení, že Japonsko nikdy znovu nepovede válku.

Pokud byla na začátku 20. století světovou velmocí Velká Británie a jejím hlavním obchodním partnerem Německo, pak dnes stejný vzorec platí na vztah Ameriky a Číny. Obě mocnosti byly a jsou spolu vzájemně ekonomicky úzce svázané, ale za obchodní spoluprací se ukrývá nedůvěra a ostražitost. The Economist mozaiku podobností doplňuje ještě o roli Francie, která sice byla před sto lety britským spojencem, nicméně s upadajícím vlivem na světovou politiku. Obdobná je dnes podle britského týdeníku role Japonska jako sekundanta americké vládě, který se musí primárně soustředit na domácí problémy a reformy.

Stejně jako Velká Británie byla na přelomu 19. a 20. století na konci prosperujícího viktoriánského období, i Spojené státy americké jako by postupně rezignovaly na post globálního lídra. Do čtyř let by je v pozici největší světové ekonomiky měla nahradit Čína. USA pod Barackem Obamou zároveň škrtají výdaje na obranu. Největší armáda světa by už nemusela mít kapacity pro souběžné angažmá ve dvou konfliktech najednou, jak tomu bylo dosud. Otázkou je, zda se Američané v budoucnu vůbec k nasazení síly rozhodnou, nebo zvolí podobnou taktiku jako při řešení konfliktu v Sýrii.

Výsledkem první světové války byl mimo jiné rozpad velkých říší – Rakouska-Uherska, Osmanské říše nebo carského Ruska. Překonala by případný, byť lokální vojenský konflikt jednotná Evropská unie, lízající si dosud rány po ekonomické a dluhové krizi?

2) Klid před bouří

Máte pocit, že dnešní svět je natolik klidný, že nějaký větší konflikt v Evropě nebo mezi velmocemi je v dohledné době nereálný? Přesně tak se situace jevila i na jaře 1914.

„Evropa byla už tolikrát podrobena testům menších válek, které byly udrženy v mezích, že dnes se už přestalo věřit na to, že Balkán by mohl být rozbuškou velké války," prohlásil těsně před vypuknutím světového konfliktu tehdejší lídr francouzských socialistů Jean Jaures. A měl pravdu.

Celé údobí od zhroucení Napoleonovy říše (1815) až do roku 1914 bylo stoletím jen lokálních, vzdálených a většinou i krátkodobých válek. Nejdelší z nich byly anglo-búrská válka v jižní Africe (1899-1902), krymská válka (1853-1856) a rusko-japonská válka (1904-1905), o nich ale Evropané pouze četli v novinách. Světové válce sice těsně předcházely dvě balkánské války (1912-1913) a marocká krize (1911), ani ty se ale Evropanů příliš nedotkly. Ti tak ztratili osobní zkušenost, co může znamenat ozbrojený konflikt.

I současná Evropa žije už od roku 1945 v relativním klidu a o válečných konfliktech se dozvídá převážně jen z televize. Dnes jako v roce 1914 žijeme v iluzi, že se soupeření mezi národy přeneslo do oblasti sportu, například na olympijské hry, jejichž tradice byla znovuzaložena v roce 1896.

Před sto lety se navíc ještě měsíc po sarajevském atentátu věřilo, že konflikt bude zažehnán diplomaticky. Rakousko-Uhersko dalo Srbsku ultimátum, s jehož nepřijetím veřejnost vůbec nepočítala. Politici sice ano, ale i tak měla válka zůstat omezena na Srbsko. „Přejeme si naléhavě lokalizaci konfliktu, protože každý zásah jiné mocnosti by měl v důsledku různých spojeneckých závazků vzápětí nedozírné následky," píše se v nótě německého ministerstva zahraničí německým velvyslancům z 21. července 1914.

Jasnozřivé obavy tehdy vyjádřil i britský ministr zahraničí Edward Grey: „Následky války velmocí nelze vůbec dohlédnout. Ať už bude průběh jakýkoli, jisté je, že nastane všeobecné vysílení a zchudnutí, průmysl a obchod budou zničeny, síla kapitálu rozrušena. Dalším následkem budou revoluční hnutí jako v roce 1848," řekl tehdy německému velvyslanci v Londýně knížeti Lichnowskému.

Klid před bouří se ovšem v roce 1914 netýkal jen válek, ale vlastně všech oblastí života společnosti. Vládci i prostí lidé s uspokojením pozorovali, jak roste vzdělanost, jak mílovými kroky postupuje technický pokrok, jak má čím dál více obyvatel podíl na bohatství. A bohatým stačilo sledovat, jak jim rok co rok automaticky stoupají zisky. Bezpečnost a jistoty tehdejšího světa – a vlastně i dnešního – měly uspávající účinek.

„Ještě v roce 1914 se zkrátka věřilo ve zlatou budoucnost. Tehdy jako dnes kvetl obchod a investice, byla levná doprava a také otevřené hranice, takže miliony lidí se mohly pohybovat po celém světě," píše například profesorka historie v Oxfordu Margaret MacMillanová v článku o souvislosti letopočtu 1914 a 2014 na serveru The Brookings Essey. Výročí roku 1914 je podle ní příležitostí k zamyšlení, jak civilizační sebeuspokojení a špatné rozhodnutí může fatálně změnit dějiny.

3) Nacionalismus jako motor


Úspěšné boje za národní osamostatnění probíhaly od první poloviny 19. století nejen na evropském kontinentě. Národnostní cítění se zformovalo společně s proudem romantismu. Postupně se na mapě objevily Belgie, Švýcarsko, později sjednocený italský a německý stát, Latinská Amerika v rámci dekolonizace přivykala na samostatné státy jako Brazílie, Mexiko nebo Argentina.

Před první světovou válkou měl nacionalismus sjednocující charakter namířený proti nadnárodním celkům. Příkladem může být animozita menších národů vůči Rakousku-Uhersku. Po válce začaly převládat spíše separatistické tendence.

Politici hrající na nacionalistickou notu jsou čím dál hlasitěji slyšet i v posledních letech. Často se vymezují vůči imigrantům, islámu nebo alespoň slovně útočí proti Evropské unii. Geert Wilders sbírá body popularity za přirovnání islámu k „fašistické ideologii", francouzská nacionalistka Marine Le Penová skončila v předloňských prezidentských volbách třetí.

Obdobně vynesla protievropská rétorika na bronzový piedestal ve finských parlamentních volbách v roce 2011 nacionální populisty ze strany Praví Finové. Švýcaři pak své národní zájmy dali najevo na začátku února letošního roku, když se většina účastníků v referendu vyslovila pro zavedení kvót pro přistěhovalce.

K tomu je třeba přičíst nezastíranou japanofobii mezi Číňany nebo přetrvávající nacionalismus v Rusku. Potenciální hrozbou je i Indie. Podle dosavadních průzkumů mají v květnových parlamentních volbách největší šanci na vítězství nacionalisté z Indické lidové strany BJP. Ta má největší podporu v severních regionech a mezi obyvateli, kteří se cítí ohroženi rostoucím vlivem muslimské menšiny. Sebemenší problém by pak mohl přerůst v otevřený konflikt dvou jaderných mocností: Indie a Pákistánu.

4) Rostoucí separatismus


V roce 1914 kvetl v Evropě tak jako v současnosti i separatismus národů. Dnes se touží Katalánci oddělit od Španělska, Vlámové od Belgie, Baskové od Španělska, Skotové od Británie, severní Itálie od jižní Itálie, Korsika od Francie a nejnověji bojují krymští Rusové za pomoci vojsk Ruska proti Ukrajině. Podobně v předvečer první světové války začínaly uvažovat o osamostatnění národy Rakouska-Uherska, Poláci v Rusku, pobaltské národy v Rusku, Ukrajinci v Rusku, Poláci v Německu či Italové v Jižním Tyrolsku.

Na Balkáně zuřila snaha malých států vzniklých dříve osvobozením z područí Osmanské říše uzmout na úkor sousedů co největší území. Turecko tehdy bylo stejně jako dnes při krymské krizi odsouzeno do role pozorovatele. Naopak expandovat se snažilo Řecko, Bulharsko, Rumunsko a Srbsko, což se nakonec stalo i jednou z příčin rozpoutání první světové války.

5) Lokální konflikty a války

První světové válce předcházela řada drobných konfliktů na různých místech planety, obdobně jako dnes, kdy má mezinárodní situace rozhodně daleko k mírové idyle. Trvale nestabilní jsou regiony Blízkého východu a střední Afriky, pod povrchem doutná napětí i na Kavkaze nebo na Balkáně. K tomu je nutné připočíst teroristické útoky podobné solitérním akcím anarchistů před sto lety.

6) Rozvoj technologií


Svět na počátku 20. století si poprvé užíval opojení z obrovského technologického pokroku. Podobná fascinace technikou, především tou počítačovou, je dominantním rysem současnosti, kdy firmy jako Google nebo Apple patří nejen mezi nejobdivovanější, ale také nejhodnotnější korporace.

V roce 1908 sjel z montážní linky první masově dostupný automobil Ford T. O rok později přeletěl Louis Blériot jako první Lamanšský průliv. Letadla se ale zároveň velmi záhy stala součástí armádní výzbroje, poprvé byla nasazena v roce 1911 v italsko-turecké válce na severu Afriky. Síť železnic spojovala jednotlivé kouty světa. Evropskými městy se proháněly tramvaje, londýnská městská doprava již tehdy přepravila ročně neuvěřitelné dvě miliardy lidí. Pokrok nebyl výsadou pouze euroamerického regionu, ještě před začátkem světové války vjely do podzemí vlaky metra v Buenos Aires, první svého druhu na jižní polokouli.

Ekvivalentem tohoto cestovatelského boomu jsou dnes soukromé lety do vesmíru, příprava expedice na Mars nebo nedávno představený systém Hyperloop, který kombinuje technologii vzduchového polštáře a pohonu pomocí magnetického lineárního urychlovače. Pasažéři ve speciální kapsli by se měli pohybovat rychlostí až 1 300 kilometrů v hodině.

Stejně dramatický přerod, jaký prodělávala komunikace dopravní, se týkal i komunikace mediální a mezilidské. Svět se díky telegrafu a telefonu opticky zmenšil a zrychlil. Telefonní přístroj vlastnilo před válkou asi 7,5 milionu Američanů. (Pro srovnání – Apple v posledním čtvrtletí prodal celosvětově 51 milionů svých iPhonů.) Obchody na burzách už ovlivňovaly události staré několik hodin, nikoli dní. Poprvé se na scéně objevila také masová média: do kina na začátku 20. století chodila týdně pětina americké populace, rozhlas postupně kolonizoval domácnosti. Svět na začátku třetího milénia pak díky internetu, ke kterému má přístup třetina celé populace, připomíná „globální vesnici", která smazává dřívější hranice.

Oproti roku 1914 je rozdílný přístup současných elit k novým technologiím. Zatímco František Josef I. sice měl telefon, ale netelefonoval, a odmítal vyměnit brk za kovové pero, současný americký prezident nebo papež jsou novodobými „celebritami" na sociálních sítích.

7) Velká iluze a finanční krize

Dlouholetý stabilní růst a pak náhlý pád akciových trhů na dno doprovázený masivním vybíráním vkladů z bank a jejich neochotou půjčovat peníze. To, co začalo jako bankovní a burzovní krize, se postupně přelilo v ekonomickou depresi.
Hádáte, že předchozí odstavec popisuje události po roce 2008? Chyba, vztahuje se na finanční svět v Americe kolem roku 1907. Několik velkých bank tehdy bylo na pokraji krachu, domácí produkce kvůli tomu poklesla meziročně o 11 procent, objem importovaného zboží o čtvrtinu. Do normálního provozu se finanční systém dostal až po třinácti měsících. Obdobný průběh událostí pak můžeme spatřit při pohledu na posledních pět let moderních dějin.

Ekonomické vazby a globálně propojená hospodářství nicméně byly a jsou vnímány jako preventivní pojistka proti eskalaci mezistátní nevraživosti. Na obdobné tezi vzniklo po druhé světové válce i Evropské hospodářské společenství, předchůdce dnešní Evropské unie. Obchodní partneři spolu přece nebudou válčit, navíc s vědomím, jak vysoké náklady s sebou každá válka nese. Pozdější nositel Nobelovy ceny míru Norman Angell v knize Velká iluze v roce 1910 tvrdil, že mezinárodní obchod a globalizace „svazují svět do zlatých řetězů, které přispívají k míru".

Ekonomické zájmy nicméně také stály na prahu světového válečného konfliktu. V roce 1913 například Rusko ohlásilo záměr postavit železnici přes Persii k Indii, shodou okolností ve chvíli, kdy Britové začali označovat ropu jako strategickou energetickou surovinu. Německo pak toužilo svůj hospodářský boom promítnout také do změny koloniálních map, ale žádné volné místo již nebylo k dispozici.

8) Bohatí vs. chudí

Zásadní příjmové nerovnosti jsou podle pravidelné zprávy Světového ekonomického fóra čtvrtým nejvážnějším globálním rizikem. Změnu do pokračujícího rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými nevnesla ani ekonomická krize, bohatí dál bohatli. Dnes má 85 nejbohatších lidí na Zemi stejný majetek jako 3,5 miliardy těch nejchudších. To nevyhnutelně generuje nedůvěru ve společnosti a sociální napětí.

V podobných vodách se před sto lety formovalo socialistické hnutí, včetně jeho radikální komunistické odnože. Konkrétním příkladem tehdejších protestů může být „Krvavá neděle", řada stávek dělníků v ruském Petěrburgu, které byly v roce 1905 násilně potlačeny za cenu stovek obětí na lidských životech. Dnes můžeme paralely v protestech proti kapitalistické elitě najít v hnutí Occupy Wall Street nebo ve volání po uvalení takzvané milionářské daně, jak se stalo na sklonku loňského roku ve Francii. I technologičtí giganti jako Apple či Google, novodobí imperialisté se svými „koloniemi" po celém světě, schytali nedávno kritiku za vyhýbání se placení daní.

Motivy nespokojenosti jsou stejné tehdy i dnes, jen aktéři dostali nová jména. Jestliže na počátku 20. století byli v očích nemajetných ztělesněním zla velkopodnikatelé, průmyslníci a uhlobaroni, dnes jejich kabát nosí geekové (byznysmeni z IT světa) nebo finančníci a burzovní makléři. Jejich neochvějná víra v nekončící růst a vlastní schopnosti ale nafoukla už nejednu ekonomickou bublinu.

Mezi politiky a byznysmeny se však najdou výjimky, které nejsou k podobné kritice hluché. Americký prezident Barack Obama označil majetkovou nerovnost za „určující problém naší doby" a hodlá se na něj zaměřit ve zbytku svého funkčního období. Také zakladatel sociální sítě Facebook Mark Zuckerberg věnoval loni na charitu téměř miliardu dolarů ze svého majetku oceňovaného na 28,5 miliardy dolarů.

9) Dekadence a hédonismus

Paralela s dobou před sto lety platí i v oblasti kultury a životního stylu. V roce 1892 publikoval mladý budapešťský lékař Max Nordau knihu Degenerace, v níž napadl tehdejší moderní dekadentní umění s tím, že evropská společnost míří kvůli ztrátě tradičních morálních hodnot do záhuby. Kniha měla velký ohlas. Nordau totiž vystihl podvědomé obavy lidí, že věci se vyvíjejí až podezřele dobře. I dnešní evropská a americká civilizace se má nadmíru dobře a ztrácí smysl pro hospodárnost. V soukromé sféře kvete luxus či cestování, veřejné peníze tečou proudem často i na zcela nesmyslné nebo zbytečné věci.

Před sto lety podobně vrcholila takzvaná Belle Époque neboli „krásná doba, krásné a bezstarostné časy". Zůstaly nám po ní mnohé pompézní památky jako třeba Eiffelova věž v Paříži, vídeňský Ring, viktoriánská architektura v Londýně či parník Titanic. „Praktické cíle, k jejichž naplnění by přestavba města mohla směřovat, byly důsledně podřízeny symbolické funkci reprezentace. Výstavba Ringstrasse se řídila nikoli funkční účelností, ale kulturní sebeprojekcí," popisuje monumentálně pojatou výstavbu okružního vídeňského bulváru rakouský kunsthistorik Carl E. Schorske v knize Vídeň na přelomu století.

Souvislost mezi rozkvětem umění a atmosférou společenské bezvýchodnosti postihl i spisovatel Stefan Zweig. „V málokterém evropském městě byla touha po kultuře tak vášnivá jako ve Vídni. Právě proto, že rakouská monarchie nebyla po staletí ani politicky ambiciózní, ani obzvláště úspěšná ve svých vojenských akcích, obrátila se silná vlastenecká hrdost k touze po nadvládě uměním," píše o zlatém věku rakouské kultury.

Celá Belle Époque byla ovšem výsledkem nejen dlouhé éry míru, technického rozkvětu, ekonomické úspěšnosti a sociálního pokroku, ale také rozhazovačnosti a marnivosti. Jako by lidé tehdy „nevěděli, co roupama". Následkem investičních výstřelků ovšem byly faktické výstřely, vedené rukama anarchistů proti významným osobnostem dekadentní doby.

10) Fascinace krachem říší

Všimli jste si, jak v současné české společnosti rezonuje téma kolapsu civilizace či krachů říší? Mimo jiné o tom svědčí i úspěch knih českého egyptologa Miroslava Bárty „Kolaps a regenerace" či „Něco překrásného se končí". Jak Bárta před časem uvedl pro týdeník Dotyk, dříve kolabovaly říše a státy, dnes jde kvůli globalizaci o celou euroatlantickou civilizaci.

Oproti dějinnému optimismu českého národa ve 20. století – povinnému i dobrovolnému – je dnešní záliba ve vzývání konce značným posunem. Jenže právě před sto lety žila společnost tak jako dnes fascinací tušenými horizonty civilizace.
„Opožděné Rakousko se náhlým vypětím sil stalo malým světem, v němž velký svět provádí své pokusy," charakterizoval smrtelnou křeč podunajské monarchie historik Friedrich Hebbel v knize Dějiny Rakouské republiky. Hnilobný rozkvět podle kunsthistorika Carla E. Schorskeho vypadal, „jako by nová vyšší kultura bujela v Rakousku jako ve skleníku vytápěném dusnem politických krizí".

Smrt, zánik a krach tehdy obestřely evropskou společnost i proto, že se činili anarchisté a atentátníci. Například v roce 1881 byl zavražděn ruský car Alexander II. členy levicové organizace Svoboda lidu, roku 1898 propíchl italský anarchista Luigi Lucheni na promenádě u ženevského jezera rakouskou císařovnu Alžbětu. Císařova bratra Maxmiliána Habsburského zase popravili vzbouřenci v Mexiku.

Internacionální rozměr anarchismu tehdy úzce souvisel se stíráním hranic mezi státy vyspělého světa. Hranice byly propustné, elity trávily léto v evropských mondénních letoviscích a luxus byl všude podobný. Na Korfu, v Benátkách, na francouzské Riviéře, v belgickém Ostende, v rakouském Terstu– říše jako by přestaly existovat, Evropa tančila globální valčík. Tuto představu stvrzoval fakt, že četní evropští panovníci – třeba britský, německý a ruský – byli příbuzní, měli společné předky. Totéž nadnárodní propojení existovalo mezi šlechtou a nově i v byznysu a v revolučním hnutí.

Svět, nad jehož prosperitou se lehce vznášel přízrak cílové rovinky – vlastně smrti – nakonec sám zahynul rukou bosenskosrbského atentátníka Gavrila Principa. Tento nacionalista a anarchista v Sarajevu zavraždil rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este s chotí a vypukla válka.

Stejný život uprostřed teroristického nebezpečí zažívá i současný svět. Lidé dnes nejen sledují přeskupování sil světových impérií, ale po atentátu Al Kájdy na newyorská „dvojčata" 11. září 2001 musejí počítat se vším.