Rozpadu Československa mnozí litují. Slovy čísel jde o 48 procent Čechů a 44 procent Slováků (podle výzkumu agentury Median z května 2017), kteří by otočili kormidlem času a mnohé, co se odehrálo během jara a léta 1992 změnili.

Pnutí mezí průmyslovějším, dvakrát lidnatějším Českem a „mladším bratrem“ Slovenskem začalo už krátce po Sametové revoluci, když 23. ledna 1990 prezident Havel předložil Federálnímu shromáždění návrh na změnu názvu státu.

Havlovo „Československo“ se ovšem nelíbilo většině slovenských poslanců, kteří později kontrovali návrhem „Česko-Slovenská Federatívna republika“. Spor, který vstoupil do dějin jako Pomlčková válka, sice skončil kompromisem „Česká a Slovenská Federativní republika" (ČSFR), ovšem příkop mezi bratry byl vyhlouben. A měl se dále prohlubovat.

Na jaře 1991 se slovenská část Federálního shromáždění ČSFR vzepřela návrhu ústavy, jež měla upevnit centrální pozici pražské vlády – vztahy mezi Prahou a Bratislavou definitivně zamrzly. „Všichni jsme čekali na parlamentní volby na jaře 1992, jaké nám voliči rozdají karty,“ vykreslil situaci Petr Pithart, tehdejší předseda vlády České republiky.

Ve dnech 5.a 6. června 1992 se rozhodlo. V západní části země drtivě zvítězila Klausem vedená koalice ODS a KDS (Křešťanskodemokratická strana) se ziskem 33,90 procenta hlasů, na východě zabodoval populismus a nacionalismus Vladimíra Mečiara a jeho HZDS (33,54 procenta).

Ty tam byly naděje federalistů v čele s premiérem Pithartem, který proslul výrokem o „dvojdomku“, v kterém by oba bratři mohli vegetovat. Za to se setkal všeobecným posměchem, jeho Občanské hnutí totálně propadlo (ani se nedostalo do parlamentu).

Již 8. června se prvně sešly týmy vítězů voleb – Klause a Mečiara, a to v prostorách vily Tugendhat v Brně. Zatím šlo spíše jen o „oťukávání“. „Návrhy na rozdělení nepadly“ uvedl tehdy týdeník Respekt, který ale varoval: „Obě delegace hovořily jinou řečí. A nešlo o to, že jedna česky a druhá slovensky."

Zpětně viděno, Vladimír Mečiar měl v té době jasno. Chtěl rozpad federace a „vytřískat“ z něj co nejvíc. To česká strana aspoň zpočátku trvala na federaci, byť slovy Klause „decentralizované“.


Sice panovaly parlamentní prázdniny, ale týmy Klause a Mečiara se setkávaly každý týden.

Na slovenské straně zpočátku padaly i umírněné návrhy na ekonomicko-obranné společenství, jakousi konfederaci s existencí dvou národních bank při zachování společné měny. Tyto tóniny, artikulované předsedou Slovenské národní rady (SNR) Michalem Kováčem (pozdější prezident Slovenska z let 1993 až 1998) ovšem zanikly. Vladimír Mečiar si nechtěl nechat svoji historickou chvíli, k níž dostal od voličů velmi silný mandát, uniknout.

Od 17. července už nebylo návratu – SNR na popud premiéra Mečiara přijala Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. Bezprecedentní krok přišel přesně dva týdny poté, co nebyl ve Federálním shromáždění, hlasy slovenských poslanců, zvolen prezidentem Václav Havel (symbol Revoluce pak abdikoval tři dny po vyhlášení Deklarace, čímž se ovšem zbavil vlivu na jednávání o rozpadu země, které vyvrcholí horkého 26. srpna).

Předehrou jednání byly takzvané vatry svrchovanosti, které plály celým Slovenskem, u nichž se předčítal text Deklarace; „"My, demokraticky zvolená Slovenská národní rada, slavnostně prohlašujeme, že tisícileté úsilí slovenského národa o svébytnost se naplnilo," stálo v ní.

Pozoruhodné je, že ač slovenská strana na rozvod tolik třásla a vyvolávala ozvěny hitlerovského Slovenského štátu (1939-45), konečné jednání ji zastihlo v nedbalkách. „Češi byli na finální jednání mnohem lépe připravení, například civilní letectvo před dělením převedli na francouzskou společnost, a ta jim ho vrátila. My jsme dostali figu borovů, “ zavzpomínal Vladimír Mečiar pro slovenský deník Nový Čas s pochvalou, že tehdejší premiér (Klaus) byl dobrý partner; bez emocí, poslouchal, analyzoval navrhoval a hledal konsenzus. Mečiar rovněž zpětně vyzdvihl, že česká delegace zastávala jednotný názor, a že „měla rozdělené úlohy – jeden byl laskavý, druhý přísný, třetí se snažil domluvit na kompromisu.“

„Jak jsme 26. srpna seděli pod lípou v zahradě vily Tugendhat, nakonec asi dvě hodiny jen sami dva, zjistili jsme, že jsou jen dvě varianty vývoje, “ uvedl Mečiar ve své knize Jak praskaly švy. Tou první byla dohoda, pokojná, která „vytvoří novou kvalitu mezi oběma národy“. Druhou možností byla nedohoda, samospád a pravděpodobný nástup radikalismu. Což zvláště s vědomím hrůz, které se právě děly v Jugoslávii, nikdo nechtěl.

Chvíli po páté večer předstoupili Klaus s Mečiarem před novináře. Slovo si vzal druhý z nich, když – v prostorách vstupní haly vily Tugendhat – prohlásil: „"K prvnímu lednu 1993 předpokládáme, že by vznikly Česká republika a Slovenská republika jako státní útvary.“

Dokument věnovaný jednání o rozpadu ČSFR:

Zdroj: Youtube