Starověké Řecko a Řím

Poprvé se demokratická forma vlády objevila roku 507 před naším letopočtem v Athénách. Systém vládnoucí aristokracie tam byl vystřídán vládou lidu, přičemž slovo demos označovalo všechen lid, tedy i chudé.

Mezi demokraciemi řeckých městských států byla ta athénská zdaleka nejvýznamnější – jejím srdcem bylo shromáždění, na němž byla vyhrazena účast všem občanům (reálně tam chodilo kolem 6000 lidí denně). Úkolem shromáždění bylo volit několik klíčových státních činitelů, mnohé další funkce byly ale obsazovány losováním. Každý průměrný občan tehdy zhruba dvousettisícových Athén a okolí proto měl reálnou vyhlídku být jednou za život vybrán a stát se nejvýznamnějším vládním hodnostářem.

Shromáždění mělo i pravomoc jednou ročně takzvaně ostrakizovat potenciálního nepřítele demokracie – na střepy občané napsali jméno muže, který jevil nezdravý mocenský apetit. „Vítěz“ se pak musel vystěhovat mimo městský stát. Přesto se athénská demokracie čas od času proměnila v tyranii, když se vlády zmocnil některý výrazný jedinec. Za tyrany byly považovány i osvícené osobnosti jako Solón nebo Peisistratos, kteří prostě dokázali prosadit svou vůli proti vůli lidu.

Podobný způsob vládnutí se ve stejné době – v 6. století před naším letopočtem – objevil i ve starověké Itálii, v římském městském státě. Zdejší systém volby patriciů i plebejců se nazýval republika. Na jejím chodu se prostřednictvím senátu nebo volených konzulů a tribunů lidu podíleli občané, kteří zároveň požívali všech výsad a práv.

Přestože rostoucí Římská říše pomalu a postupně přiznávala občanství obyvatelům mimo Řím (nejprve národům na Apeninském poloostrově, později i barbarům za Alpami), fakticky stále vládli jen senátoři přítomní fyzicky v Římě. Nebyla totiž ještě „vynalezena“ zastupitelská demokracie. To spolu s vnitřními nepokoji, válkami, korupcí a úpadkem morálky způsobilo, že republika upadala. Poté, co byl v roce 44 před naším letopočtem zavražděn diktátor Caesar, se republika změnila v císařství. V čele stál panovník a senát měl již jen doplňující roli.

Italské městské republiky

Tisíc let pak demokracie jako by spala, až se kolem roku 1100 našeho letopočtu znovu objevila v italských městských státech. Tyto republiky, jako byly třeba Benátky nebo Florencie, rychle vzkvétaly a narodil se v nich nový styl – renesance a humanismus. I zde se ovšem časem – tak jako v Athénách – prosadili tyrani, respektive knížata, autoritativní vládci, monarchové a vojáci. Městské státy navíc časem ustoupily státům národním.

Severozápadní Evropa a USA

Znovu – a na vyšší úrovni – se demokracie přihlásila počátkem novověku v severozápadní Evropě. V Británii, Skandinávii, Nizozemsku či Švýcarsku se i pod vlivem demokratického protestantismu vytvořil systém vlády, který dokázal zkombinovat místní, regionální a celostátní volené orgány. Tak se vyvinul parlament, nejprve v Británii za Eduarda I. v letech 1272–1307.

Francouzští osvícenci konce 18. století jako Charles Montesquieu nebo Jean-Jacques Rousseau pak vytvořili teorie kontroly moci a vůbec fungování společnosti, které poprvé začaly v úplnosti po roce 1776 naplňovat Spojené státy americké. Deklarace nezávislosti následně zpětně ovlivnila Velkou francouzskou revoluci.

Rousseauovu myšlenku přímé demokracie, vyjádřenou větou „Každý zákon, který osobně lid neschválil, je neplatný: není to zákon“, nejvíce naplnilo Švýcarsko (více viz Ve Švýcarsku referenda fungují).

Od Velké francouzské revoluce už vede přímá cesta ke vzniku dalších demokratických států v celé Evropě i ve světě.