28. říjen 1918: den hanby pro české Němce

28. říjen 2017 četba na 6 minut
28. října 1918, Václavské náměstí, Praha

28. října 1918, Václavské náměstí, Praha

Foto: wikimedia, volné dílo

Končí Velká válka. Staleté říše zanikají, dynastie padají, utlačované národy se osvobozují. Češi, Moravané a Slezané jsou najednou vystaveni „německé otázce“. Jak se vyrovná německá menšina se vznikem slovanského státu, v němž jí připadne druhořadá role?

FOTOGALERIE

územní nároky českých Němců TGM a Edvard Beneš během Velké války územní nároky českých Němců

Skopčák, to je „ten, co sjíždí s kopců“. Krušné Hory, Krkonoše, Jeseníky, Šumava, Český les jsou od středověku německé, mapa germánského osídlení se leckde sveze i do nížiny – v případě Litoměřicka na dohled Praze. V českých zemích žijí tři miliony Němců, kteří jsou finišem velké války zcela zaskočeni. Ještě koncem léta 1918 nebylo očividné, že Centrální mocnosti stojí před zhroucením a mnohé slovanské národy před nečekanou nezávislostí.

Sudetští Němci se aktivizují až 21. října 1918, v souvislosti s ustavením Prozatímního národního shromáždění tzv. Německého Rakouska – pseudostátu vzniklého na rozvalinách monarchie, jehož ambicí bylo spojení s Německem a zformování tzv. Velkého Německa.

Německé Rakousko, mezinárodně neuznané, přibližně kopírovalo hranice dnešního Rakouska, navrch s hadovitými výběžky, které zahrnovaly hornaté území s německým osídlením v českých zemích. První úsek výběžku se oficializoval ještě před 28. říjnem, vídeňští poslanci Hans Knirch (rodák z Mostecka) a Josef W. Titta (rodák z Litoměřicka) jej pojmenovali Deutschböhmen.

Českými městy hýbe novina, že Vídeň akceptovala podmínky příměří a přiznala autonomii národů monarchie. Symboly mocnářství padají na dlažbu, Praha spěchá na Václavské náměstí, kde se u svatého Václava provolává československý stát. Večer to samé proběhne de iure, když Národní výbor československý (v čele s pozdějším prvním čs. premiérem Karlem Kramářem) deklaruje první zákon o zřízení samostatného Československa. Čeští Němci do Národního výboru československého přizváni nejsou.

Německá menšina mezitím v Reichenbergu (Liberec) pracuje na usazení orgánů Deutschböhmen a založení dalších provincií na území Československa. To se daří 30. října, kdy se v Troppau (Opava) rodí provincie Sudetenland, následuje jihomoravská Deutschsüdmähren se sídlem ve Znaim (Znojmo), odštěpný proces završí Böhmerwaldgau se sídlem v Prachatitz (Prachatice). Pohled na mapu hovoří jasně, republika se ocitá v německojazyčném sevření.

Prvotní československá reakce, artikulovaná TGM, vyzývá ke smíru. „Musí se vyjednávat s našimi Němci, aby přijali náš stát, který nebude výtvorem nacionalistickým, ale moderní, pokrokovou demokracií.“ Opatrnost je na místě. Německé císařství ještě nesložilo zbraně a budoucí spojenci jsou zaneprázdnění. České branné síly? Ty ve světlemodrých uniformách monarchie se teprve vracejí z války a legionáři, čítající sto tisíc mužů, jsou z velké části uvízlí daleko na Rusi.

Iniciativy se chopí Edvard Beneš – v nótě datované k 9. listopadu, adresované francouzskému premiéru Georgesi Clemenceau, požádá budoucí ministr zahraničí o vyslání tří pluků. Odpověď je kladná, avšak akutní hrozbu neřeší: francouzská mise vstoupí do Československa až v lednu příštího roku.

Dne 11. listopadu Německo kapituluje, válka skončila. Německé Rakousko, které počítá s přičleněním k Berlínu, však dále zatvrzele odmítá kompromisní návrhy československé strany, například zřízení německého ministra-krajana, němčiny coby druhého jazyka země, či ustavení tří samosprávných německých žup. Situace je krajně vrtkavá. Čechoslováci své sousedy z kopců nedráždí a zároveň činí maximum pro své branné zázemí. Horečně se improvizuje; z navrátilců z války včetně legionářů z Itálie a Francie se skládají tři pluky, 30. Vysokomýtský, 35. Plzeňský a 28. Pražský.

Až do 27. listopadu je na německé frontě klid, který vezme za své před půlnocí, kdy nádraží v Brüxu (Most) obsadí 250 českých vojáků 8. střeleckého pluku z Prahy. Padnou první oběti, kterých jsou nakonec jen jednotky. Německá domobrana (Volkswehr) se nedočkala dodávek výzbroje z ochromených německých zemí, a tak byla proti české přesile bezmocná. Obsazování dalších německých měst, Karlových Varů, Liberce, Litoměřic či Krnova dokonce proběhlo bez ozbrojeného odporu. Hotovo bylo do konce roku.

Nálada „ v kopcích“ však zpacifikovaná nebyla. Perspektiva občanů druhé kategorie byla pro české Němce nepřijatelná. Bezmocný vztek Němců vyhřezl 4. března 1919, kdy pod heslem „Nieder mit der tsechischen tyranei“, pryč s českou tyranií, vyhlásila generální stávku německá města v čele s Teplicemi.

Padlo 54 Němců, situace byla během pár dnů pod kontrolou. Avšak “Březnoví padlí” se stali mementem československého bezpráví – symbolem, jenž stmelil české Němce z různých provincií v jedno „osudové společenství”. Právě tady se utvořila národnost, která se identifikuje jako sudetoněmecká, a která bude usilovat o revizi poměrů v republice.

Válečné ztráty a nálezy
Po staletí neměnné hranice českých zemí doznávají v letech 1919-1920 sice kosmetických, ale přece jen změn. Na straně milých „přírůstků“ je třeba zmínit bohaté (doposud německé) Hlučínsko, krásný vinařský kraj kolem Valtic, či hluboké hvozdy Vitorazska (kraj kolem Chlumu u Třeboně). Jedinou ztrátou, a to z důvodu enormního zastoupení polské populace (61% oproti 1,5% Čechů a 31% Němců), bylo odstoupení části Těšínského knížectví (s městy Wisla, Bielska či Striumeń). Pro úplnost dodejme, že československá delegace na Pařížské mírové konferenci usilovala o získání německých (dnes jihopolských) regionů Kladska, Hlubčicka a Ratibořska, či připojení staroslavného Moravského pole (rakouské území při soutoku Moravy a Dunaje).