Některá data se v kalendářích raději nepřipomínají. Tak jako normalizační režim svého času mlčel o 21. srpnu, ačkoli by jej měl teoreticky slavit, přecházejí Češi už 70 let 29. říjen, ačkoli jde o den velmi symbolický. Tehdy v roce 1946 totiž definitivně skončilo staleté soužití Čechů a Němců, když z nádraží v Karlových Varech odjel poslední vlak s odsouvanými Sudeťáky.

Skupině německých rodáků z Dvora u Karlových Varů sice přišli „zamávat" samotní členové Gottwaldovy vlády, ale později se nad odsunem a jeho důsledky rozhostilo spíš ticho.

„Pohraničí se v poválečných desetiletích stalo ukázkou toho, jak těžké je uměle konstruovat společnost tam, kde chybí přirozené sociální vazby, tradiční identity i pouto mezi lidmi a krajinou, kterou obývají," říká historik Matěj Spurný z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.

„Nemohla se naplnit většina velkolepých plánů hovořících o pracovitém kolektivu stojícím na stráži před vnějším i vnitřním nepřítelem. Pohraničí svoji identitu dodnes pracně hledá a ukazuje se, že to bez návaznosti na starší vrstvy paměti tohoto kraje určitě nepůjde," shrnuje sedmdesátiletý výsledek obřího sociálního experimentu.

Počet Němců v českých okresech v roce 1930 a v roce 1946Autor: Archiv

Miliony v pohybu

Už jen technicky byl přesun třímilionové německé menšiny z Československa do německých okupačních zón událostí, která v českých dějinách neměla obdobu. Ani Bílá Hora, ani Mnichov nevyvolaly tak obrovskou – a přitom oficiálně dlouho bagatelizovanou – demografickou proměnu.

„Bezprostředně po skončení války, tedy před postupimskou konferencí vítězů, přišla první fáze odsunu, tzv. divoký odsun," připomíná historik František Čapka z Masarykovy univerzity v Brně. „Byl dílem i oficiální politiky vybičované protiněmeckými náladami určité části českého národa, která nejenže nacionální vášně netlumila, ale ve snaze vytlouci z nich politický kapitál je mnohdy podněcovala," popisuje.

Podle zprávy Státního úřadu statistického z roku 1953 opustilo v tomto období české země na 660 tisíc sudetských, ale i říšských Němců, kteří se za války přistěhovali na naše území. Těsně po válce přežívali ve sběrných táborech, jichž bylo celkem 104.

Autor: Archiv

Jako první se vyprázdnily vesnice a města v nejbohatší oblasti někdejších Sudet – na Ústecku a Chomutovsku. A zůstane navždy hanbou někdejšího národa Masarykova, že se hned po skončení války do těchto míst vypravili zlatokopové z přilehlých českých vnitrozemských okresů a bezuzdně vyrabovali v prázdných chalupách všechno, na co přišli.

„Od nás z Hořovic odjely už koncem května na Podbořansko a Chomutovsko desítky rodin, prý osidlovat pohraničí. A třeba můj soused se po pár dnech vrátil s náklaďákem plným starožitného nábytku, v němž dodnes žijí jeho děti. Podobně obtěžkáni se vrátili i jiní," uvedl například pro týdeník Dotyk devadesátiletý pamětník, který si však s ohledem na sousedské vztahy nepřál zveřejnit jméno.

Povolávací vyhláška k odsunu Autor: Archiv

V létě 1945 nastala druhá, organizovaná fáze odsunu. O ní rozhodly vítězné velmoci v Postupimi a podrobně ji vymezovaly dekrety prezidenta Beneše z května a srpna 1945. Netýkala se pouze antifašistů a měla mít tři etapy. První začala v lednu 1946 a končila v první polovině roku 1946 vyčerpáním určených kvót pro jednotlivé okresy. Vyňati z ní byli němečtí odborníci důležití pro chod průmyslu a zemědělství. Ve druhé etapě pak měli zmizet zbývající Němci vyjma specialistů a třetí etapa měla vyřešit otázku expertů. Celá operace měla skončit do listopadu 1946.

Jaká byla realita? Nejprve uveďme, že koncem roku 1945 skutečně 67 982 československých Němců získalo status expertů. Ostatním ale byla odňata občanská práva, nesměli opouštět bydliště, cestovat veřejnou dopravou a byli označeni bílými páskami na rukávech. Dostávali stejné denní příděly potravin jako za války Židé.

Němci dostávali stejné denní příděly potravin jako za války Židé.

Řada Němců proto odešla dobrovolně, pokud získali potvrzení, že se neprovinili proti ČSR. Pro většinu, která sama odejít nechtěla, ovšem nastala doba čekání na nedobrovolný odsun.

„Odsuvnou jednotkou byla ucelená rodina," uvádí publicistka Lenka Ládková, zabývající se tímto tématem. „Úředním dopisem byla rodina vyrozuměna, kdy bude odsunuta, co si s sebou může vzít a jakým způsobem má uzavřít byt. V den odsunu se Němci z určené obce shromáždili na volném prostranství, kde stály připravené stoly pro písemnosti a věci, které se nesměly vyvážet – šperky, drahokamy, perské koberce, vkladní knížky, hotové peníze, rádia, kožešiny a podobně –, všechny odsouvané osoby se musely podrobit zevrubné prohlídce zavazadel a osobní prohlídce. Zavazadla mohla mít maximálně hmotnost 50 kilogramů na osobu... Do amerického pásma bylo dovoleno vyvézt 1000 říšských marek, do sovětského pásma pouze 500 říšských marek," líčí Ládková stanovená pravidla.

Komunikace poválečných úřadů s Němci čekajícími na odsun si nebrala servítky.Autor: Archív

Něco málo statistiky

Celkem bylo z českých zemí v rámci organizovaného odsunu přemístěno zhruba 2,1 milionu osob. S transportem do amerického pásma se započalo 24. ledna 1946, kdy odjeli Němci z okresu Mariánské Lázně. Do sovětského pásma se začalo převážet až od 10. června 1946. Do americké zóny přešlo z českých zemí více než milion osob, do sovětské přes půl milionu. Jakousi tečkou za odsunem byl tzv. dodatečný odsun 80 tisíc lidí v roce 1947.

Pokud jde o dopravní prostředky, bylo v Československu použito pro odsun dohromady 1646 vlakových souprav po 40 nákladních vagonech, 4 lazaretní vlaky, 960 automobilů a 12 lodí.

Stačilo 1646 takových vlakových souprav a německá menšina v Československu se stala minulostí.Autor: Archiv

Podle jediného národnostního sčítání obyvatel v poválečné ČSR, zveřejněného v roce 1947, zůstalo v republice 204 tisíc Němců, z toho v českých zemích jen 180 tisíc. Jejich počet se ovšem později dobrovolným vystěhovalectvím i asimilací snižoval.

Kolem počtu obětí odsunu se dodnes vedou spory. Vzduchem létají cifry od extrémních 200 tisíc po reálnějších 19 tisíc. To je samozřejmě první důvod, pro který dodnes panuje kolem tématu stydlivé mlčení. Hned druhou hlavní příčinou v řadě je ale průběh a výsledek poválečného dosídlení vylidněného pohraničního území.

Neslavné doby(i)tí Sudet

Také znáte ty těsně poválečné filmové záběry nadšených českých novoosídlenců bývalých Sudet? A pamatujete si na ten optimistický hudební doprovod, do nějž tak pěkně zapadala pateticky pronášená hesla komentátora, jako „Tak začíná vzkvétat naše české pohraničí" nebo „Konečně si hospodaříme sami".

Rozesmátí muži sklízejí na polích obilí, ženy dojí krávy, nad obchody září nové české nápisy, řetěz lidských rukou vyndává z korby náklaďáků nábytek a přes silnici visí mezi čerstvě nabílenými chalupami transparent s nápisem „Vítáme nové hraničáře".

Málem to vypadalo, že je vyhráno – stačí přece nahnat pár brigádníků na žně, na hrázděné domy pověsit česká hesla a život půjde dál jako za Němců.

Přirozeně se už za rok – a ještě víc za deset let – ukázalo, že to byly bláhové představy a čirá propaganda. Prázdné domy rychle zchátraly, pole zarostla. Je celkem jedno, jestli tehdy filmaři točili někde ve Slavkovském lese u Mariánských Lázní, na Knížecích Pláních na Šumavě, u Javorníku v Jeseníkách nebo u Nové Bystřice na Jindřichohradecku.

Dosídlení pohraničí záměrně idealizovala řada poválečných uměleckých děl, například film Nástup podle románu komunistického spisovatele Václava Řezáče.Autor: Archiv

Chyběli lidé

Už od počátku bylo totiž jasné, že na dosídlení nebude dost lidí. Českých starousedlíků v pohraničí zůstalo na 250 tisíc, Němců kolem 180 tisíc (a i to českému veřejnému mínění připadalo moc) a z vnitrozemí mohlo přijít maximálně milion dvě stě tisíc českých přistěhovalců.

Což jsou jen necelé dvě třetiny původního stavu. A tak se z nouze udělala ctnost.

„Máme možnost při novém organisování západního a severozápadního pohraničí vytvořiti si přírodní val, který by nás zase pomáhal chránit proti přívalům ze západu, jako to po věky dělal náš historický pohraniční hvozd," přišel Osídlovací úřad s nápadem neosídlovat již vesnice na západní hranici. Jinými slovy – obyvatelstva mělo nově od vnitrozemí k hranicím ubývat, a ne naopak jako dosud.

Dosidlování pohraničí v optimistických barvách rudé propagandy Autor: Archiv

Plán zároveň jednotlivým oblastem pohraničí určil využití a tím i hustotu osídlení. V severozápadních Čechách měl být udržen průmysl, avšak zemědělství jen v úrodných oblastech. Úsek od Krkonoš po Jeseníky a jižní Morava měl být osídlen v dosavadní hustotě a určen k rekreaci. A Český les, Šumava a jihočeské pohraničí měly být naopak osídlovány co možná nejméně. „Protože se jedná o strategickou hranici prvního řádu," vysvětloval to už v létě 1945 plán Osídlovacího úřadu.

„Musí přestati dosavadní naprosto neplánovité přesídlování jednotlivců (Čechů) na vlastní pěst do pohraničí a očekávání, že se prostě Němci mechanicky nahradí Čechy, aby se namnoze ve stejně nepříznivých poměrech, se stejnými chybami a omyly jen ve starém pokračovalo," píše se v plánu.

V dokumentu stojí i další pozoruhodná věta: „Zúčtujeme jednou provždy s odvěkým odpůrcem, a to za cenu převzetí všech důsledků z toho vyplývajících." Lidově se této strategii později začalo říkat „I kdyby v pohraničí měly růst kopřivy". A tak měl úpadek donedávna vyspělého území někdejších Sudet rychle pokračovat.

Poučení z vyháněcího vývoje

Dnes, 70 let po odsunu, víme, jak tristně to slavné české „dobytí" někdejších Sudet dopadlo. Že se žádný zázrak sociálního inženýrství po vyhnání 2,8 milionu Němců nekonal. A že pouhá stabilizace dotčené třetiny českého území byla vykoupena tolika ztrátami a omyly, že mluvit o nějakém českém vítězství prostě nejde.

A poučení pro dnešek? „Odsun Němců byl bohužel jediným možným řešením," souhlasí pro týdeník Dotyk s poválečným vývojem i přes obrovské potíže a křivdy s tím spojené Jiří Padevět, autor oceňovaných publikací o Protektorátu a konci druhé světové války.

Historikové se ovšem také vesměs shodují, že k jakémusi přibližnému vyrovnání poměrů v českém pohraničí a vnitrozemí došlo v průměru teprve kolem roku 1975. Hodně pak napravila svoboda po roce 1989, ale řada lidských, společenských i stavebních jizev se nezacelila dodnes. Hlavní roli však mohl sehrát – a sehrál – jedině čas. Na temnou dobu bylo nutné zapomenout a zlepšení mohlo přijít, až když se vesla chopily další nezatížené generace.

Co to bývaly Sudety?

  • Šlo o nesourodé kopcovité území v pohraničí Čech a Moravy, obývané převážně tzv. sudetskými Němci.
  • Sudety zabíraly zhruba 38 % celkové plochy bývalé první Československé republiky a sudetští Němci tvořili asi 36 % obyvatelstva žijícího v Čechách a na Moravě
  • Poprvé projevilo obyvatelstvo Sudet vůli odtrhnout se od historických českých zemí v letech 1918 a 1919, kdy neúspěšně požadovalo spojení s německým Rakouskem a s Německem.
  • Hranice mezi Sudetami a českým vnitrozemím neměla až do podzimu 1938 žádný historický podklad a byla vytvořena uměle. I proto její vznik rozrušil dosavadní politický, hospodářský i sociální vývoj pohraničních oblastí a jejich vazby s ostatními částmi ČSR, neboť země Koruny české tvořily po staletí jednotný celek.
  • Území Sudet bylo 30. září 1938 mnichovskou dohodou Německa, Itálie, Velké Británie a Francie přičleněno k Německu.
  • Sudety byly po přičlenění k Německu rozděleny. Na většině území (od Chebu po Opavu) vznikla Říšská župa Sudety. Jihočeská a jihomoravská území se stala přímou součástí sousedních žup Horní Dunaj, Dolní Dunaj a Bavorská východní marka. Německé jazykové ostrovy u Jihlavy, Vyškova a Svitav zůstaly součástí Česko-Slovenské republiky.
  • Po připojení Sudet k Německu uprchlo ze sudetského území do ČSR na 152 tisíc Čechů. I přesto tvořila česká menšina 13 procent obyvatelstva odtržených Sudet, což v květnu 1939 představovalo 291 tisíc Čechů. Tvořili kompaktní celky hlavně na Mostecku, v Podještědí, v Pojizeří a na Opavsku.
  • Naopak i po odtržení Sudet zůstalo ve zbytkové ČSR na 240 tisíc osob německé národnosti čili zhruba 4 procenta všech obyvatel. Žili hlavně ve větších městech – v Praze, Brně, Jihlavě, Olomouci, Moravské Ostravě, Českých Budějovicích a Plzni.
  • Sudety jako samostatný útvar zanikly s obnovením samostatného Československa v květnu 1945.
  • O odsunu německého obyvatelstva Sudet vyjma antifašistů rozhodli čeští politici v emigraci už za války, přičemž komunisté coby pozdější nejhorlivější nacionalisté zprvu internacionalisticky váhali.";i:10;s:369:"Prezident Edvard Beneš dal signál k odsunu už 13. května při projevu na shromáždění v Brně. „... Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek v městě Brně s Němci a všemi ostatními. Můj program je – já to netajím –, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás..."

Propaganda kolem odsunu a dosidlování

Poválečná kampaň na dosídlení pohraničíAutor: Archiv

(ukázky komentářů z Československých filmových týdeníků z prvního poválečného desetiletí)

1945

Musí domů!

„Němci musí republiku opustit! Musí domů! Tak vypadá sběrný tábor pro Němce v Mariánských Lázních. Zahraniční novináři se přesvědčili, že s Němci zacházíme velmi slušně. Jejich oči a naše kamera viděly to samé – usmívající se děti, dobře živené lidi. ... Němci mají vytápěné vagony (film zabírá dobytčáky s kouřícími rourami – pozn. red.). A protože jsou zvyklí na ‚větší životní prostor', jede jich v každém vagonu jenom třicet."

1946
Každý musí přiložit ruce k dílu!
„Je konec září 1946. Z malé vesnice Eisendorfu na československo-bavorské hranici byli odsunuti poslední Němci a takhle to vypadá! Stavení opuštěná, byty vykradeny, na polích ještě stojí obilí, hospodářské stroje jsou rozbity na opuštěných polích, kde není živé duše. Ale přece není tak zle. Na výzvu ministerstva sociální péče odjely do pohraničí první dobrovolné brigády mládeže, ročníků 1927 a 1928. Nejdříve bylo nutno postarat se o pořádné bydlení. ... Hoši nakrmili a napojili hladový dobytek. ... A pak všichni rychle na pole! Ani okamžik nesmíme promeškat. Obilí je třeba posekat, dát do panáků a vymlátit. Stovky a tisíce mladých pochopily svou povinnost a dobrovolně šly zachránit letošní úrodu. Nikdo nesmí zůstat doma, každý musí přiložit ruku k dílu. Každý si musíme vzít příklad ze zdatné a obětavé české mládeže!"

1946
Spoléháme na mládež!
„Osidlování pohraničí je ještě na mnohých místech nedokončeno. Některé vesnice jsou poloprázdné, domy opuštěné. Na pastvinách se pase dobytek téměř bez dozoru. Na polích leží požaté obilí, které nikdo nesváží do stodol. Někde dokonce ani žně nezačaly. Ministr zemědělství Julius Ďuriš si zajel na Prachaticko, aby na místě posoudil situaci. Zemědělství v pohraničí potřebuje pracovních sil. To je příčina, pro kterou byla vyhlášena pracovní mobilizace pro dva ročníky mládeže. Ještě dříve, než vypršel nástupní termín mobilizace, přihlásilo se sto dobrovolníků z holešovického svazu mládeže k odjezdu do pohraničí. ... Mládež, na kterou se stát může spolehnout v těžké situaci, je příslibem."

1946
Takoví jsou Němci!
„Nová ves u Tachova lehla popelem. Přijeli jsme na místo za několik hodin poté, co vzplanul první domek. A již bylo zničeno 76 obytných stavení, 56 stodol a 60 stájí. Při ohni nepřišel nikdo o život, ale škoda se odhaduje na 8 milionů korun. Kdo zapálil? Můžeme to říci přímo – Němci. Němci nejenom zapálili, ale také nehasili. Celou vesnici nechali napospas plamenům a rozutekli se. V celé vsi zůstalo jen několik Čechů, ti ale nemohli hořící vesnici zachránit. ... Němci, kdo jiný, ničí, pálí český majetek. Němci! Takoví jsou! A proto ven s nimi!"

1946
Vybudujeme blahobyt!
„V srpnu bude v Liberci zahájena výstava Budujeme osvobozené kraje. Výstava bude přehlídkou velké budovatelské práce, která již byla v českém pohraničí vykonána. Bude také důkazem, že české pohraničí není zaslíbenou zemí pro dobrodruhy. Důkazem, že ti, kteří zůstali v našem pohraničí, jsou rozhodnuti vybudovat blahobyt svůj i své země na tvrdé a poctivé práci."

1948
Konfiskáty poslouží lidu!
„Průmysl našeho pohraničí učinil rozhodný krok na cestě k socialismu. Pokusy reakce o zašantročení národního majetku se nepovedly. Oprávněné přání všech našich hraničářů se splňuje. Továrny kapitalistů a zrádců národa se nestanou zbytkovými fabrikami. Jsou přivtěleny k národním podnikům a budou sloužit lidu."

1949
Odměňujeme poctivou práci!
„Hornické město Bílina se chystá na mimořádnou událost. Prvních 182 rodinných domků bude dnes přiděleno osídlencům do vlastnictví. Však si mnozí z nich zasloužili vlastní domek už dávno. ...
A proto jsou tito úderníci také mezi prvními, kteří dostávají dekrety na domky. V lidově demokratickém státě se poctivá práce nejen oceňuje, ale také odměňuje."

1954
Rožmberk vítá nové hraničáře!
„Křikavovi z Prahy 12 jsou jedni z prvních, kteří se rozhodli dosídlit pohraničí. (Kamera zabírá transparent s nápisem Plníme usnesení strany a vlády – dosídlujeme pohraničí.) Městečko Rožmberk nad Vltavou a všichni jeho obyvatelé připravili novým hraničářům srdečné a upřímné přivítání. (Záběr na transparent Vítáme nové hraničáře do obce Rožmberka. Dělník za rolníka – rolník za dělníka.) Druhý den ráno se ve městě lehce poznalo, kde bydlí noví občané. Jejich domky byly ještě slavnostně vyzdobeny a od časného rána se v nich pilně pracovalo. Začínáme nový život!"

1954
Brigádnice už na Tachovsku zůstane!
„České pohraniční kraje mohou uživit desítky rodin, které se rozhodnou dosídlit naše pohraničí. Dobré podmínky pro nové osídlence jsou i v Hoštce u Tachova v Plzeňském kraji. Zdejší obyvatelé, jakmile skončily jarní polní práce, začali s adaptacemi domků. Střechy jsou už po celé vsi v pořádku, urychleně se upravují vnitřky a provádí výkop pro kanalizaci. Na pomoc přišla i děvčata z blízké moštárny. Věra Korejtová, až skončí brigádnické práce, zůstane v Hoštce a bude pracovat na zdejším státním statku. Zůstanou i ostatní děvčata, kterým se tu líbí. ... A tak začíná mizet rozdíl mezi vnitrozemím a pohraničními kraji."

1954
Zbytek dosídlí armáda!
„K těm, kteří se již přihlásili k osídlení našeho pohraničí, přibudou brzy i příslušníci naší armády, kteří na podzim končí základní službu. Rozjeli se na místa, kde národní výbory upravují pro nové osídlence domky. Tato skupina vojáků přijela do Sklářů na Šumavě. Přivítal je tu předseda místního národního výboru František Probošt. Otázek bylo hodně – o práci v JZD, Strojní traktorové stanici, a pak si vojáci prohlédli domky, které se zanedlouho stanou jejich novým domovem."