Během dvou let, od roku 2016 do roku 2018, požádalo o osvojení dítěte sedm homosexuálně orientovaných lidí žijících v registrovaném partnerství. Dva z nich už se o děti starají. Malý počet žádostí vysvětlují zástupci LGBT komunity) tím, že homosexuálové stále ještě nemohou adoptovat dítě v páru. Argumenty pro povolení adopcí v Duelu týdeníku Dotyk přináší psycholožka a lektorka Olga Trampotová.

Deset důvodů pro

I. Děti mají právo vyrůstat v láskyplném prostředí. Takovém prostředí, které zajistí průběžné nasycení všech jejich emocionálních, kognitivních i sociálních potřeb. Nesčetné množství studií prokázalo, že ústavní výchova není schopna dítěti poskytnout adekvátní „background“ pro zdravý vývoj.

II. Bylo naopak prokázáno, že rodina poskytuje ideální zázemí pro rozvoj dítěte. Přičemž není až tak důležitá její struktura (kdo ji tvoří), ale vztahy a dynamika mezi jednotlivými členy (jak se k sobě členové vzájemně chovají).

Naše společnost je zvyklá si pod pojmem rodina představit její nukleární prototyp: „otec, matka a děti”, který se ustálil jako ideál v poválečném období. Nové formy, které se spolu s vývojem společnosti začaly postupně vynořovat (monoparentální rodiny, lesbické a homosexuální rodiny, sešívané rodiny…) přirozeně budí nedůvěru, jsou-li schopny obstát v roli rodiče stejně dobře jako formy klasické. Byla vedena řada psychologických výzkumů (ať už v USA, Kanadě, Španělsku, Austrálii, etc.) Neprokázaly, že by si děti vyrůstající v homosexuálních/lesbických rodinách vedly hůře než děti v heterosexuálních rodinách.

III. Psychologie jako věda proto může v současné době zodpovědně říct, že děti vyrůstající v lesbických či homosexuálních rodinách se nijak neliší od dětí vyrůstajících v rodinách heterosexuálních.

Výzkumy opakovaně vyvracejí přirozené obavy mnoha lidí, že například děti vyrůstající v homosexuálních/lesbických rodinách mají problémy s vlastní sexuální orientací a identitou, nebo že jsou více šikanované svými spolužáky. Nic z toho nebylo prokázáno. Jde tedy o popkulturní mýty, nikoliv psychologická fakta.

IV. Na tomto základě vydala Americká akademie pediatrů roce 2006 toto doporučení: „Existuje dostatek důkazů o tom, že děti vychovávané rodiči stejného pohlaví si vedou stejně dobře jako děti vychovávané heterosexuálními rodiči. Více než 25 let výzkumů zdokumentovalo, že neexistuje vztah mezi sexuální orientací rodičů a zdravým emočním, psychosociálním a behaviorálním vývojem dítěte.“

K němu se v roce 2007 připojila i Americká asociace psychiatrů a (americká) Národní asociace sociálních pracovníků: „Děti vychovávané lesbičkami nebo gayi se neliší v žádném podstatném ohledu od těch vychovávaných heterosexuálními rodiči. Žádný důvěryhodný empirický výzkum nenaznačuje opak.“

V. Co dítě opravdu potřebuje pro svůj zdravý vývoj, je jistá citová vazba k těm, co se o něj starají. Sebevíce „vytuněná" ústavní výchova není schopna tuto vztahovou bázi poskytnout. Proto je třeba hledat všechny dostupné alternativy umožňující dětem vyrůstat v prostředí, které vytvoření jisté citové vazby umožňuje. Lidé žádající o adopci by měli být hodnoceni a zkoumáni právě z hlediska, jsou-li schopni dítěti nabídnout bezpečí pramenící z jistého citového vztahu. Jejich sexuální orientace se v tomto kontextu jeví jako naprosto arbitrární.

VI. Podstatné jsou naopak osobnostní rysy žadatelů (jako je vnitřní integrita, vřelost, empatie, osvojené konstruktivní komunikační vzorce), motivace k adopci, dynamika vztahu mezi žadateli, vztahy v širší rodině a materiální zázemí. Ukáže-li se, že homosexuální/lesbický pár splňuje přísné podmínky pro výběr žadatelů o adopci stejně dobře jako pár heterosexuální, neexistuje jediný důvod, obhajitelný z pozice psychologie jakožto vědy, který by jim bránil v cestě k rodičovství.

VII. V Česku je umožněna adopce jak sezdaným párům, tak svobodným jednotlivcům. Jeví se jako absurdní, že v případě, kdy se dva lidé rozhodnou vstoupit do registrovaného partnerství, je jim adopce jako páru zapovězena. Toto právní ustanovení nemá z odborného hlediska žádný obhajitelný důvod. A je silně diskriminační vůči lidem s lesbickou či homosexuální orientací.

VIII. Vzhledem k tomu, že dosáhnout rodičovství bývá pro homosexuální/lesbické páry složitější než pro páry heterosexuální, činí tak většinou po dlouhém zvažování pro a proti, ve chvíli, kdy jsou si jisti, že jsou na danou roli navzdory obavám z okolí připraveni, kdy je jejich vztah ukotven, kdy mají dostatečné materiální a citové zázemí.

IX. Nebude-li homosexuálním a lesbickým párům umožněna adopce, řada z nich si k rodičovství bude hledat cestu jinak. V případě homosexuálních mužů se pak můžeme setkat s využitím služeb dárkyň vajíček a náhradní matky. To je vzhledem k právnímu vakuu spojeno s mnoha etickými nejasnostmi. Jak s ohledem na ženy, které se na vzniku dítěte podílejí, tak s ohledem na samotné dítě.

Oproti tomu adoptované dítě má pevně ukotvená práva (například právo znát svého biologického rodiče). Jeho rodiče musí projít dlouhou cestou příprav a testů, které minimalizují šanci těch nekompetentních.

X. V rámci novely občanského zákoníku se zatím zvažovaly jen ty případy, kdy jedním z biologických rodičů je osoba žijící v registrovaném partnerství. Jeho partner by tak měl právo na osvojení, což by mohlo například ochránit dítě za situace, kdy biologický rodič zemře.