"Na co potřebuješ, aby to byl gay?" Tak se prý Bayarda zeptal jeho kamarád, městský liberál, když se dozvěděl, na jaké látce spisovatel právě pracuje. "Bylo zřejmé, jak to myslí. Že chci na Lincolnově hrobě z nějakého vlastního zájmu vyvěsit duhovou vlajku," poznamenal Bayard v článku, který zveřejnil list The Paris Review.

Nebyli tím, kým se zdáli

Podle něj to sice skutečně vypadá, jakoby chtěl "strašně moc hájit nějakou gay agendu", jenže ve skutečnosti se za kamarádovou otázkou skrývá stále táž obava, jež se v historii znovu a znovu vynořuje - že naše vžité představy o historických postavách vycházejí z chybného základu.

"V mnoha případech ale máme důkaz přímo před očima. Jak třeba nedávno zdůraznil film Favoritka, poslední britská panovnice z rodu Stuartovců královna Anna psala vášnivé dopisy vévodkyni z Marlborough. Michelangelo skládal pro své mužské modely milostné básně. Britský král Jakub se obracel na svého milovaného vévodu z Buckinghamu jako na´své drahé dítě a ženu´ a Shakespeare veřejně věnoval svých prvních 126 sonetů ´Krásnému mladíkovi´, za nějž někteří vědci pokládají Henryho Wriothesleyho, 3. hraběte ze Southamptonu," tvrdí Bayard.

K jeho slovům je ovšem třeba dodat, že žádná z těchto teorií nebyla plně prokázána. Například to, že prvních 17 Shakespearových sonetů je adresováno mladému muži, z originálního anglického znění výslovně nevyplývá. Adresát či adresátka (onen ´Krásný mladík´, v angličtině označený neutrálním pojmem Fair Youth) je v nich pobízen, aby uzavřel (nebo uzavřela, jde-li o ženu) sňatek a měl nebo měla děti, díky nimž uchová svou krásu pro příští generace. K úvahám o Shakespearově homosexualitě vedlo to, že většina sonetů (od 18. do 126.) je možná milostná a věnovaná tomuto mladíkovi. Na druhé straně zbylá část sonetů (127 až 152) je rovněž milostná a věnovaná "temné dámě" (Dark Lady) a zbylé dva jsou alegorické. Henry Wriothesley, jenž byl údajně předobrazem Krásného mladíka, se oženil s Elizabeth Vernonovou, s níž měl alespoň čtyři děti. Shakespeare mu věnoval své narativní básně Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie, o skutečném vztahu obou mužů však příliš známo není.

Stejně tak Sarah Churchillová, vévodkyně z Marlborough, k níž údajně chovala city královna Anna, byla především milenkou jejího otce Jakuba II. a manželkou významného vojevůdce Johna Churchilla. Jako nejvyšší hofmistryně měla na královnu značný vliv a za jejího působení se stala dokonce správkyní královské soukromé pokladny, takže osobní vztah mezi oběma ženami je velmi pravděpodobný, opět ale není doloženo, jak daleko došel.

Bayard je nicméně přesvědčen, že životy těchto lidí zásadním způsobem ovlivnila skrytá vášeň, a stejnou měl v sobě podle něj i Abraham Lincoln.

Tajná láska? Muž

Americký prezident se sice mohl podle Bayarda jevit jen jako rezervovaný muž, který si drží od žen odstup, ale už jeho současníci prý uvažovali, co se skrývá za averzí, kterou projevoval vůči dívkám - proč v mládí s žádnou nechodil a proč se ženil až relativně pozdě. Většinou se však snažili přijít s takovým vysvětlením, které by Lincolnovi na jeho pověsti neublížilo. Bayard v této souvislosti cituje například soudce Davida Davise, jenž si s Lincolnem pravidelně vyjížděl na koni. Podle něj v tom bylo jen "svědomí velkého muže", které mu nedovolovalo ženy svádět, a tím jich "mnoho, mnoho uchránilo". Lincolnův životopisec a právní společník William Herndon zase šířil zvěsti o tom, že Lincoln se v mládí nakazil syfilisem od jedné dívky v Beardstownu (podle Bayarda šlo téměř jistě o neopodstatněné drby). Herndon šel tak daleko, že "vzkřísil" jednu dávno mrtvou služku z New Salemu jménem Ann Rutledgeová a prohlásil o ní, že byla Abeho životní láskou. "Byla to sice novinka pro mnoho Lincolnových přátel i pro jeho rodinu - zejména pro Mary Todd Lincolnovou - ale Rutledgeův příběh přetrval," komentuje to americký spisovatel.

Podle něj však byl skutečnou Lincolnovou láskou maloobchodník Joshua Speed, který s ním tři a půl roku sdílel jednu postel. "Byl to on, kdo jednou prohlásil, že žádní dva muži nikdy nebyli důvěrnější, kdo přiznal, že kdyby se sám neoženil, neženil by se ani Lincoln, kdo slíbil Lincolnovi, že mu napíše hned po svatební noci, jak to šlo, a kdo z nejasných důvodů nikdy neměl děti," prohlašuje Bayard.

Podle něj museli prioritní místo v Lincolnově srdci přiznat Speedovi i konzervativní prezidentovi životopisci. Nejvíc prý naznačil ve 20. letech Carl Sandburg, americký novinář, spisovatel a historik, který za svůj životopis Abrahama Lincolna získal Pulitzerovu cenu (jednu ze tří, které obdržel).

Pak se k této otázce dlouho nikdo nevracel, až v roce 2005 vyšla posmrtně kniha "Intimní svět Abrahama Lincolna" amerického psychologa, spisovatele a výzkumníka Kinseyho institutu Clarence Arthura Trippa, jenž zemřel v roce 2003. "Kniha byla v té době tvrdě zkritizovaná. Kdyby měl Tripp ještě čas na její redakci, byla by pravděpodobně soudržnější, ale i tak obsahovala sbírku nefalšovaných důkazů, které hodně odhalovaly. Na jednom místě byla vyjmenována celá řada Lincolnových milenců, od Billyho Greena z New Salemu, s nímž se měl zaplést v mládí, až k jeho milenci v pozdním věku, bodyguardovi Davidu Dericksonovi, s nímž prezident údajně spával, když byla první dáma pryč," prohlašuje Bayard. V knize je podle něj zmíněn i údajný neumělý básnický paskvil dvacetiletého Lincolna, který se pokoušel sepsat ve verších příběh dvou chlapců, co se po "hře na holčičky" rozhodli, že si vezmou jeden druhého. "Pokud víme, jde o první návrh manželství osob stejného pohlaví v historii USA," komentuje to Bayard.

Zmínka o tomto Lincolnově literárním projevu se podle něj dostala i do prvního vydání Herndonova životopisu, ale v dalších vydáních už byla opominuta. "Podobně se dá popsat i způsob, jak se historici ve své době vypořádali s Trippovými argumenty. Podle nich v té době sdílela postele řada univerzitních studentů (i když jen zřídka tak dlouho) a Lincoln být gay nemohl, protože zplodil děti (stejně jako Oscar Wilde)," tvrdí Bayard. "Soudím, že takový střet názorů je nevyhnutelný, a chápu, že pro bílé heterosexuální historiky - muže, kteří utvářejí naše představy o historii - je těžké přijmout myšlenku, že člověk může být zároveň otcem dětí a současně homosexuálním milencem. Je to podobně náročné jako akceptovat, že Thomas Jefferson mohl být apoštolem svobody a současně obhájcem otroctví," dodává. (Thomas Jefferson byl třetí americký prezident a hlavní autor americké Deklarace nezávislosti, do níž napsal: "Všichni lidé jsou si rovni". Současně však vlastnil stovky černých otroků, kteří žili na jeho statcích a pracovali na jeho plantážích, pozn. aut.)

Komu patřilo Lincolnovo srdce?

Podle Bayarda nejpodivnějším protiargumentem vůči Trippovým tvrzením bylo, že by se o této záležitosti vlastně ani nemuselo mluvit, protože na Lincolnově sexuálním životě nakonec nezáleží. "Jenže kdyby tomu tak opravdu bylo, mohla být moje kniha napsána už před 150 lety, a vyhnuli bychom se tak všem diskusím o Lincolnově sexuálním životě i o jeho ženě a dětech," podotýká spisovatel.

V posledních letech se mladší generace historiků začala otázkou Lincolnovy sexuality aktivně zabývat. "Tento vývoj vítám, ale jako romanopisce mě tolik nezajímají individuální sexuální výkony, ale hlubší tajemství - komu náleželo Lincolnovo srdce?" uvádí Baynard. "Jmenovitou adeptkou je samozřejmě jeho manželka Mary. Když se s Lincolnem poprvé setkala, byla atraktivní, temperamentní a inteligentní mladou ženou, na svou dobu neobyčejně dobře vzdělanou a s trvalým zájmem o politiku. A zřejmě i s dostatečnou předvídavostí, protože správně uhádla, že nevzdělaný a zadlužený právník Lincoln, na kterého by si nikdo jako na prezidentského kandidáta nevsadil, se jí za její úsilí jednoho dne odmění."

Jenže byl-li Lincoln opravdu zamilovaný do Mary, je podle Bayarda zvláštní, že mu to nijak nebránilo se od manželky na dlouhou dobu vzdalovat - třeba na desetitýdenní služební cesty po soudních okrscích, při nichž přespával ve stísněných hostincích. "Podobně jako v případě královny Anny a krále Jakuba, i Lincolnovo srdce objevíme nejlépe v jeho dopisech - zejména v těch, které napsal Joshuovi Speedovi v roce 1842," prohlašuje Bayard. "Přečtěte si je sami a zjistíte, že je píšou dva muži, jež upřímně děsí vyhlídka na manželství - zejména představa svatební noci - a kteří se vzájemně povzbuzují k běžnému heterosexuálnímu životnímu stylu. V Lincolnově korespondenci najdete i něžná vyznání, jaká jsou u něj vzácná: ´Můj vlastní zármutek mě nebolí víc než Tvůj. Vím, že má touha být s Tebou je věčná. Že mě nikdy neopustí, ať budu dělat cokoli.´ A čím ten dopis uzavírá? Pozdravem Navždy Tvůj, který jinak nikdy nikomu nenapsal, přinejmenším své ženě ne," dodává spisovatel.

Jeho kniha "Námluvy pana Lincolna" podle něj nezaujímá vůči Lincolnově sexuální orientaci žádný konečný postoj, ale ani se nestydí touto otázku zabývat. "Je to věc, která zůstává vyřčena i nevyřčena, což je oblast, kde se téměř jistě nachází i sám Lincoln. Takže, když je všechna práce hotova, potřebuji, aby byl Lincoln gay? Ne. Potřebuji, aby mohl být složitější, než mu bylo dovoleno. Myslím, že my všichni to potřebujeme," uzavírá spisovatel.