Vzpomeňme si na lednové útoky na Charlie Hebdo a na košer supermarket v Paříži. Sedmnáct lidí padlo za oběť nenávisti mezinárodního terorismu. Pařížští vrazi svými činy nicméně každého soucítícího člověka znechutili. Velké množství lidí v Paříži, Berlíně a jinde ve světě se od tohoto násilí distancovalo a vyslovilo své jasné „ne" choré logice teroristů. Bez ohledu na to, zda jsou křesťané, muslimové, židé či nevěřící, všichni se tomu postavili společně, nenechali se rozdělit. To bylo důležité znamení.

Pak přišel únor: 17hodinový vyjednávací maraton v Minsku o míru na Ukrajině. Přestože je to tak blízko, a přestože je to Evropa, nešlo o nic méně než o válku a mír. Šlo o základní principy evropského mírového řádu. Šlo o to, zda právo národa na sebeurčení stojí jen na papíře, nebo zda je také dodržováno. Šlo o otázku, co v praxi skutečně znamená nenarušitelnost území jako hlavní ponaučení z druhé světové války. Šlo o to postavit se proti tomu, že v 21. století někteří ještě smýšlejí ve sférách velmocenského vlivu.

Německo a Francie zde postupovaly společně a snažily se tyto zásady opět prosadit. Evropská unie jednala ve shodě, stanovila sankce proti Rusku a řekla: Teprve když bude realizována dohoda z Minsku, sankce zastavíme. Dámy a pánové – toto téma nás bude zaměstnávat znovu tento týden na zasedání Evropské rady. Jsem toho názoru, že to byl důležitý postup, jakkoliv dobré vztahy s Ruskem máme a nadále mít chceme. Naše zásady je třeba dodržovat.

Následoval březen: pád letadla Germanwings ve francouzských Alpách, záměrně způsobený německým kopilotem. Na smrt s sebou strhl 149 lidí 16 národností, mimo jiné 16 žákyň a žáků a dva učitele z gymnázia v Haltern. Byli jsme bez sebe. Chyběla nám slova. A přesto nás dojímalo, s jakou silou, s jakým nasazením a samozřejmostí se francouzští záchranáři starali a pomáhali. Za to jim patří vřelé díky. To je německo-francouzské přátelství.

Pak, milí přátelé, přišel duben. Zvláštní zasedání Evropské unie, šéfů vlád, které se konalo kvůli tomu, že ve Středomoří o jednom víkendu utonuly stovky lidí. Týkalo se to nás všech, sešli jsme se a společně jsme z toho vyvodili důsledky. Od té doby lidem před utonutím pomáhá i německé námořnictvo, které je společně s dalšími chrání před brutalitou pašeráků. Je to naše humanitární zodpověnost a našim vojačkám a vojákům za to patří díky.

Bylo ale také jasné, že v dubnu jsme ještě nenašli žádnou odpověď na otázku jak bojovat proti příčinám migrace; ještě jsme nenašli recept na to, jak chránit naše vnější hranice. Na konci června a začátku července následovala jednání s řeckou vládou. Nejprve o uzavření do té doby platného druhého pomocného programu, a posléze, až hluboko do léta – po bezprecedentních přemetech levicové řecké vlády, s referendem a novými volbami – o novém, třetím programu, tentokrát pod záštitou Evropského stabilizačního mechanismu. To byla velká zatěžkávací zkouška – nejen pro nás, ale i pro celou eurozónu.

Řeknu to bez obalu: rozhodující byl nakonec náš ministr financí Wolfgang Schäuble, který opakovaně trval na tom, že přijat může být pouze ten program s kritérii, která pro nás byla a jsou důležitá. A sice že Řekové nemohou brát, aniž by také něco poskytli, a že odpovědnost a solidarita patří k sobě. A to tak musí i zůstat. Děkuji vám, Wolfgangu Schäuble.

Milí přátelé, spojuje nás jeden cíl: z krize má Evropa vyjít silnější, než do ní vešla. Jen tak můžeme v tvrdém globálním konkurenčním boji hájit své hodnoty, své zájmy a pracovní místa. Zároveň říkám: i když vidíme úspěch – ekonomický růst v Portugalsku, ve Španělsku a především v Irsku –, musíme uznat, že jsme krizi dosud ještě plně nepřekonali. Chyby, jež vznikly při zakládání hospodářské a měnové unie, stále ještě nejsou vyřešené.

Ze strany CDU a také ze strany EPP (Evropská lidová strana – pozn. red.) se zasadíme o to, abychom se znovu nedostali do podobné krize, abychom tvrdě pracovali na udržení naší konkurenceschopnosti a na zdravých financích. Právě to obojí dohromady vytváří pracovní místa, jež Evropa v tolika zemích tak nutně potřebuje.

V červnu se pak konal summit G7 v Elmau, na němž jsme přijali důležitá rozhodnutí. Například postoj průmyslových zemí – členů G7 – k problematice změny klimatu. Řekli jsme rozhodně, že toto musí být století, v němž omezíme nárůst celosvětové teploty na méně než dva stupně.

Mám radost z toho, že tento krok se nám nyní podařil i v Paříži. Právě v letošním roce, kdy jsme zažili tolik strašných věcí, bylo 196 států schopno jednat společně a připravit tak cestu pro dobrou budoucnost. Dát lidem naději a bojovat proti příčinám migrace. Klimatičtí uprchlíci totiž nejsou utopií, ale dnes bohužel již realitou, dámy a pánové .

Pak přišel srpen: 19. srpna ministr vnitra Thomas de Maizière zveřejnil novou prognózu počtu očekávaných uchazečů o azyl v letošním roce. Ještě na jaře jsme předpokládali, že jich bude 400 000. Posléze jsme prognózu zvýšili na 800 000. A pak přišla noc ze 4. na 5. září. Tisíce uprchlíků uvízly v Budapešti. Pěšky se vydali směrem do Rakouska. Německo a Rakousko se rozhodly tyto lidi vpustit do země. To byla situace, která v dosud nevídané míře otestovala naše evropské hodnoty. A já říkám: Nebylo to nic více a nic méně než humanitární imperativ.

Té noci se jasně projevilo to, co se předtím rýsovalo již celé měsíce, a co je nyní očividné: svět a Evropa mají co do činění s největším pohybem uprchlíků od druhé světové války. Pro Evropu je tato migrační vlna výzvou. To, co se dosud zdálo být od nás na hony vzdálené, co jsme viděli v televizi, nyní přichází doslova před naše dveře. Válka v Sýrii, Asadovy bomby, expanze IS v Sýrii a Iráku, skutečnost, že Libye nemá fungující vládu, situace v Afghánistánu – to vše již není kdesi daleko, ale přichází k nám. Je to historický test pro Evropu, a já bych chtěla říci, já říkám, že Evropa tento test zvládne.

Jsem také přesvědčena, že jej přežije. Je jasné, že všechno, co v Evropě děláme, je velmi náročné. Hans-Gert Poettering to ví, David McAllister to ví, Joseph Daul to ví, a mnoho dalších našich kolegů z Evropského parlamentu to ví. Günther Oettinger to ví také, i když by nejspíš řekl, že v Komisi to obvykle chodí rychleji.

Někdy je to k zbláznění. Ale v Evropě to ještě nikdy nebylo snadné, ne v těch deseti letech, v nichž jsem se účastnila dění. A v letech předtím zřejmě také ne. Evropa však dosud vždy všemi zkouškami prošla. Někdy těsně, někdy na poslední chvíli, ale vždy uspěla. A já jsem přesvědčena, že tomu tak bude i nadále. A my se na tom budeme podílet.
...
To všechno byl též rok 2015.
...
Vážení přátelé, letos jsem zažila ještě něco, s čím jsem – upřímně řečeno – vůbec nepočítala. A sice, když jsem 31. srpna na tiskové konferenci v souvislosti s uprchlíky řekla, a já to zde chci zopakovat: Říkám jednoduše, Německo je silná země. Motiv, s nímž k těmto věcem přistupujeme, musí znít: Zvládli jsme toho tolik. Zvládneme to! Zvládneme to, a když nám něco bude stát v cestě, budeme to muset překonat, budeme na tom muset pracovat.

Tolik moje slova na tiskové konferenci.

Když jsem to řekla, rozproudila se zajímavá diskuse. Jak vůbec může říct: „My to zvládneme?" A já vám odpovídám: Můžu to říci, protože součástí identity naší země je konat velké věci. Ze země plné ruin učinit hospodářský zázrak, vytvořit ve světě uznávanou jednotnou a svobodnou zemi. Protože je to v jádru nás jako křesťanských demokratů – být ochoten ukázat, čeho jsme schopni dosáhnout.

Konrád Adenauer v roce 1952 neřekl: „Volíme trochu svobody." Řekl: „Volíme svobodu!" Řekl to v nejtemnějších hodinách studené války, Stalin tehdy byl ještě naživu. Adenauera napadali za to, že se nerozhodl pro německou jednotu za každou cenu, ale pro německou jednotu v míru a svobodě. Museli jsme si počkat 37 let, během nichž ještě byla postavena zeď. A přesto to bylo správné. CDU a CSU – my nyní volíme svobodu. To nám zajistila jednota v míru a svobodě.

Ludwig Erhard v roce 1957 neřekl: „Blahobyt pro téměř všechny." Řekl: „Blahobyt pro všechny." A řekl to mimochodem v době, kdy bylo 753 000 nezaměstnaných. Jejich počet se snížil teprve v roce 1962 na 154 000. Ale bylo to správně, protože pouze to – blahobyt pro všechny – může být naše motto. To platí ještě dnes, milí přátelé.

Helmut Kohl 1. července 1990, právě v den měnové unie, ještě bez sjednocující smlouvy a tři měsíce před 3. říjnem neřekl: „Díky našemu společnému úsilí se nám podaří některé části východního Německa brzy opět proměnit v kvetoucí krajiny, v nichž stojí za to žít a pracovat." Helmut Kohl 1. července řekl: „Díky našemu společnému úsilí se nám podaří Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko-Anhaltsko, Brandenbursko, Sasko a Durynsko brzy opět proměnit v kvetoucí krajiny, v nichž stojí za to žít a pracovat."

„Kvetoucí krajiny!" Nevím, kdo z vás si vzpomíná. Já musím přiznat, že já sama jsem měla ještě několik let problémy v Meklenbursku-Předním Pomořansku hovořit o kvetoucích krajinách. Ale dnes, 25 let po sjednocení, můžeme říci: dnes máme v Meklenbursku-Předním Pomořansku, Sasku-Anhaltsku, Brandenbursku, Sasku a Durynsku opět kvetoucí krajiny. A Berlín k nim patří také.

Chceme být nová země. A milí přátelé, to se nám podařilo! Jsou to kvetoucí krajiny.

Milí přátelé, není pochyb: úkol, který nyní musíme zvládnout – to velké množství uprchlíků –, je obrovský. Chtěla bych začít velkým poděkováním všem dobrovolnicím a dobrovolníkům. Každý den děláte neuvěřitelné, s každým novým úkolem rostete. Je úžasné, jak se naše země prezentuje. Vřelé díky!
....
Jsme lidová strana Křesťanskodemokratická unie a vnímáme obavy obyvatelstva. Jsme ale též lidová strana, která obavy nejen vnímá, nýbrž také nachází řešení. To musí být náš cíl, který s naším stranickým prohlášením naplníme.

Chceme snížit a citelně snížíme počet uprchlíků, protože je to v zájmu všech. Je to v zájmu Německa – s ohledem na úkoly s tím spojené, od péče o uprchlíky až po jejich integraci do společnosti a na trhu práce. Je to v zájmu Evropy – s ohledem na vnitřní uspořádání Evropské unie a s ohledem na naši roli ve světě. Zároveň, drazí přátelé, je to v zájmu samotných uprchlíků, Protože nikdo, bez ohledu na to, proč se vydal na cestu, snadno neopouští svůj domov.
....
Potřebujeme – a tak to také sepíšeme v našem prohlášení ze stranického sjezdu v Karlsruhe – takové řešení uprchlické vlny, které bude působit trvale. Potřebujeme řešení, které je v německém a evropském zájmu, řešení, které může fungovat pouze v kombinaci s evropskou solidaritou a v úzké spolupráci se zeměmi původu a tranzitu. Je to globální výzva.

Tuto globální výzvu musíme správně uchopit, abychom získali trvalé a únosné řešení. Za těchto podmínek budeme moci počet uprchlíků citelně snížit.

Jak toho dosáhnout? Začít musíme na národní úrovni.
...
K tomu, abychom dosáhli trvalého a udržitelného řešení, ale zároveň potřebujeme opatření na evropské úrovni. V tomto ohledu má klíčový význam Turecko. Zde musíme společně bojovat proti obchodování s lidmi a převaděčům.

Zadruhé je třeba obnovit striktní ochranu našich vnějších hranic. Je to trochu jako u eura, dalšího velkého společného evropského díla. Výhody Schengenu – volnost pohybu pro ekonomiku, školáky, studenty, občany – jsme rádi využívali. Už si ani neumíme představit, jaké to bylo, když všude existovaly hraniční kontroly. Nebyli jsme ale připraveni na to zabývat se tím, co se stane, když se vnější ochrana hranic bude muset podrobit takové zatěžkávací zkoušce.

Nesmíme ovšem zapomenout, že žádná země není na Schengenu tak závislá jako Německo. Jsme největší ekonomika. Jsme ve středu kontinentu. Máme mnoho sousedů. Stejně, jako jsme profitovali z eura a nabyli ekonomické síly, je pro nás životně důležitý Schengen. Proto stojí za to zasadit se o dosažení těchto cílů.

Zatřetí: trváme na evropské solidaritě. Je to velký úspěch, že se nám podařilo přerozdělit nejméně 160 000 uprchlíků. Já samozřejmě vím, že evropské mlýny melou pomalu, ale my je k tomu mletí dostaneme.

Začtvrté. Musíme – stejně jako jsme řešili slabiny hospodářské a měnové unie – překonat nedostatky usnesení Dublin III. Několik jsem jich již vyjmenovala.

Zapáté. Musíme posílit evropskou azylovou agenturu EASO.

Zašesté. Chceme, a tímto směrem se to musí ubírat, mít jednotný evropský azylový systém, který bude mít v celé Evropě obdobné normy a opatření, která účinně zabrání zneužívání azylu.

Nakonec přichází nejnáročnější úkol na mezinárodní úrovni. A to je boj proti příčinám migrace v zemích původu a tranzitu. Usilujeme o mír v Sýrii a o stabilitu v Iráku a v Afghánistánu.
...
Přiznejme si ale, milí přátelé, že za skepsí, zda to všechno zvládneme, vězí mnohem více. Vězí za tím nejen otázka logistiky jak zajistit péči a ubytování. Nejen právní otázky ohledně zajištění našich vnějších hranic. Za skepsí se skrývají také otázky typu: Co všechno se změní? Chceme vůbec, aby se něco měnilo? Do jaké míry je pro nás změna prospěšná? Kdy se ze změny stane zátěž? Jak to můžeme určit? Jsme vůbec schopni to určit? Jaký vliv má náš způsob života na množství lidí, kteří k nám přicházejí z arabského světa, z muslimských zemí? Jaký vliv mají jejich kulturní zvyky na nás? Budeme po této velké vlně uprchlíků z tak odlišné kultury, než je ta naše, stále ještě to Německo, které známe? To Německo, které je tak silné a které nás učinilo silnými?

Při pohledu na to množství uprchlíků, kteří přicházejí k nám do Evropy a Německa, Wolfgang Schäuble nedávno mluvil o „setkání s globalizací". Přesně tak to je. Nyní vidíme, jak také může globalizace vypadat.

Vždy jsme se těšili z titulu „mistr světa v exportech". Zcela samozřejmě jsme si nárokovali, že to jistí pracovní místa v Německu. Jsme hrdí na úspěchy naší vědy a výzkumu. Bereme jako samozřejmost, že můžeme cestovat všude po světě. To je ta globalizace, která se nám líbí.

Globalizace ale má i odvrácenou stranu. Velmi rychle a v dosud nepoznané míře k nám nyní dorážejí důsledky válek, teroru, ničení životního prostředí, hladu a chudoby. Klasická dělící čára mezi zahraniční a domácí politikou, jak jsme ji v Evropě často praktikovali, již v globalizaci není tak jasně rozpoznatelná. Stále více splývá.

Všude na světě, když mají lidé k dispozici o něco více, než je třeba k holému přežití, mají chytré telefony. Vědí, jak se lidem žije jinde. My nyní můžeme na tento vývoj reagovat dvěma způsoby. Jednou z možností je, že se ze strachu a v naději, že se tento požár Evropě vyhne, budeme snažit od tohoto vývoje odpojit. Já si ale nemyslím, že se nám to podaří. Skončilo by to izolací. Jenže izolace není v 21. století rozumné řešení.

....

Pusťme se proto společně do práce pro budoucnost. Německo je silná země. My to zvládneme, pro Německo a pro Evropu. Já na tom budu pracovat ze všech sil – společně s vámi. A prosím vás o vaši podporu. Moc děkuji.