Americký prezident John Fitzgerald Kennedy zahájil onoho dne 22. listopadu 1963 v Dallasu kampaň za své znovuzvolení v následujícím roce. Proto, aby začal právě v tomto městě hluboko na jihu Spojených států, měl jeden zásadní důvod. Za prvé, navzdory optimistickým slovům guvernérovy manželky, jimž s radostí přitakal, měl právě tady nejmenší podporu - při předchozích volbách v roce 1960 byl Dallas městem, kde Kennedy dopadl vůbec nejhůř.
Ani tentokrát nezačala cesta nejlíp - prezidentův poradce ukázal svému šéfovi ještě v letadle čerstvé vydání místních novin, kde ironický titulek "Vítejte do Dallasu, pane Kennedy" provázel černý rámeček.
To mimo jiné ovlivnilo systém, s nímž byl prezidentský pár usazen do osudné otevřené limuzíny - JFK i jeho krásná choť seděli vedle sebe, ale nedívali se spolu z vozu - oba měli trvale zdravit přihlížející na své straně ulice a usmívat se na ně, aby nikdo ani na okamžik neměl pocit, že se k němu prezidentská dvojice snad obrací zády.
Spolu s oběma manželi nasedl do limuzíny guvernér John Connally a jeho žena Nellie. Ti seděli na prostředních sedadlech, Kennedyovi byli usazeni vzadu. Limuzínu řídil pracovník americké tajné služby William Greer, vedle něj usedl další tajný agent a Greerův nadřízený Roy Kellerman. Celá prezidentská kolona, sestávající z řady dalších vozů a doprovodných motocyklů, měla z letiště Love Field, kde Kennedy přistál, pokračovat do centra Dallasu, projet parkem Dealey Plaza a zakončit cestu v budově Dallas Trade Mart, kde měl prezident přednést projev. Limuzína jela v první třetině kolony.
Během jízdy do centra Dallasu nechal prezident kolonu dvakrát zastavit. Poprvé se tak stalo ve chvíli, kdy spatřil houf malých dětí, které společně nad hlavami držely transparent s nápisem: "Pane prezidente, prosíme, zastavte a potřeste si s námi rukou."
Podruhé zastavil u skupinky řádových sester, které pozdravil a prohodil s nimi pár slov. Na rohu Reaganovy ulice zahlédl Kennedy v davu lidí kněze s bílým kolárkem, zvedl se ze sedadla a široce se na něj usmál. Tímto knězem byl shodou okolností Oscar Hubert z dallaského Kostela Nejsvětější trojice, který o několik desítek minut později Kennedymu udělil poslední pomazání.
Všude byla krev
Když limuzína minula budovu Texaského knižního velkoskladu, začala vjíždět do ulice Elm Street a blížila se k podjezdu. Nedaleko blízkého parčíku čekal na jednom z betonových bloků kinoamatér Abraham Zapruder, který chtěl natočit příjezd Kennedyho limuzíny. Když se konvoj blížil, začal točit a jeho film vstoupil do historie. Ve 12:31 se ozvala první rána.
"Když jsem natáčel, jak prezident přijíždí od Houston Street a pomalu zabočuje do Elm Street, uslyšel jsem najednou ránu, a prezident sebou škubnul doprava. Posléze jsem uslyšel další dva výstřely, nejsem si ale zcela jistý, zda byly dva nebo jeden, a uviděl jsem, jak Kennedyho hlava takřka explodovala, všude byla krev... Já jsem ale pořád točil," popsal Zapruder strašnou událost jen o necelé dvě hodiny později v rozhovoru s televizním reportérem WFAA Dallas Jayem Watsonem.
Film, který měl stále v kameře, v tu chvíli ještě nebyl vyvolán. Když se tak konečně stalo, vyvolalo to šok. Celkem 486 filmových políček zachycovalo bezmála celý průběh atentátu včetně zmíněného děsivého zásahu hlavy, při němž doslova vyletěly do vzduchu kousky Kennedyho lebky a mozku. Osudný okamžik zachytil snímek číslo 313, který se neměl zveřejňovat. První zasažení prezidenta nicméně na filmu zachyceno není, protože Kennedyho vůz v tu chvíli projížděl kolem informační cedule, která zastínila Zapruderovi výhled, a tím informační hodnotu snímku trochu snížila.
Většina svědků vyslechnutých po atentátu podobně jako Zapruder uváděla, že padly celkem tři výstřely. První ránu považovali často za ohňostroj, dělobuch nebo vadný výfuk. Kennedy a Connally se po ní začali dívat kolem sebe, Connally poznal, že jde o pušku velké ráže, a přes pravé rameno se ohlédl na prezidenta.
Můj Bože, trefili mě
Na Zapruderově snímku je vidět, jak se pak vůz na okamžik ztrácí za cedulí. Když se vynořuje, Kennedy se předklání dopředu, a poté klesá doleva do náruče manželky, která mu přikládá na hlavu kapesník. Roy Kellerman, sedící úplně vepředu, ho v té chvíli slyšel údaně zachroptět: "Můj Bože, trefili mě."
Otázkou zůstává, která kulka Kennedyho zasáhla. Podle zprávy FBI hned ta první, která zasáhla Kennedyho zezadu, prorazila mu krk a vyšla jeho jícnem. Druhý výstřel pak zranil guvernéra Conallyho. Podle vyšetřovací Warrenovy komise, jíž FBI později předala svou zprávu, první střela cíl minula a Kennedyho i Connallyho zasáhla až druhá (jde o takzvanou "teorii jedné kulky").
Pak přišel poslední výstřel, který úplně rozbil pravou část Kennedyho hlavy - byl to ten okamžik, jenž Zapruder označil za její "takřka explozi". Jacqueline Kennedyová, potřísněná manželovou krví a v šoku, vylezla na zadní kapotu limuzíny. Svědci kolem ji slyšeli křičet: "Můj bože, co to dělají? Můj bože, zabili mi manžela! Ach Jacku, Jacku!"
Tajný agent Clinton Hill, který jel v doprovodném vozidle za prezidentovým autem, stoje na levém stupátku, seskočil už po prvním výstřelu a rozběhl se k limuzíně s cílem dostat se ke Kennedymu. Naskočit se mu podařilo právě ve chvíli, kdy Jacqueline vylezla na kapotu, v té chvíli ale řidič vozu Greer konečně přidal a Hillovi se sesmekla noha. Jacqueline ho v té chvíli bezděčně přidržela, on se ji poté snažil zatlačit zpět do vozidla a také ji pomohl udržet. "Je obtížné rozeznat, kdo komu pomáhal," glosoval to francouzský dokument Atentát na Kennedyho zblízka, který v pondělí 19. listopadu odvysílala Česká televize.
Postup řidiče Greera vyvolal mimochodem později nemalou kritiku kvůli pomalé reakci. Postupy tajné služby, platící v oné době, údajně neumožňovaly Greerovi jednat bez Kellermanových příkazů. Ten tvrdil, že hned po prvním výstřelu křičel: "Rychle odsud, zasáhli nás!", ale Greer se místo toho, aby šlápl na plyn, ohlédl dozadu na prezidenta. "Greer se pak podíval dozadu do auta, možná mi nevěřil," poznamenal později Kellerman v rozhovoru s novinářem Williamem Manchesterem. Právě během tohoto osudového zaváhání padly další výstřely, po nichž řidič konečně zrychlil a zmizel ze zásahové oblasti. S autem pak zamířil k nemocnici Parkland Memorial Hospital.
Ačkoli žádný z agentů nebyl za svůj postup během atentátu nijak postižen, Jackie Kennedyová krátce po tragédii nešetřila výtkami a o Greerovi se vyjádřila, že líp a rychleji by snad reagovala i "Maud Shaw" (anglická chůva Kennedyových dětí). Později se mu ale omluvila.
Otázka více střelců
Reportéři doprovázející prezidentskou kolonu začali okamžitě zpovídat očité svědky události, zejména z řad přihlížejících, kteří při střelbě popadali na zem a snažili se krýt. Mediálními hvězdami se stala rodina manželů Billa a Gayle Newmanových, kteří vlastními těly kryli své dvě malé děti (dvouletého syna Cliftona a čtyřletého Billyho) a byli dobře viditelní na většině fotografií z místa atentátu. Oba byli na pravé straně silnice, kde diváky zdravil prezident a v okamžiku atentátu byli od něj vzdáleni jen deset stop. Oba jsou také po léta přesvědčeni, že minimálně jeden výstřel přišel zpoza jejich zad, tedy přímo z travnatého pahorku. Kupodivu je ale nikdy nevyslechla Warrenova komise, která atentát později vyšetřovala.
"Vždycky mi připadalo trochu zvláštní, že nás nepovolali svědčit. Byli jsme v tu chvíli jedni z těch, kdo byli k prezidentovi nejblíž. Doteď mám všechno v živých barvách před očima a slyším ten osudný výstřel," řekl Bill Newman před pěti lety listu Mirror.
"Nikdy jsem nefandil spikleneckým teoriím, ale věřím, že jedna kulka byla vypálena zpoza našich hlav. Vzpomínám si, jak prezident klesl do náruče své paní a jak se pak roztříštila jeho lebka. Byl to strašný pohled, na který nikdy nezapomenu... Jak jsme leželi, praštil jsem pěstí do země a řekl Gayle: ´Nějaký zku.vysyn právě zastřelil prezidenta. Leželi jsme dvě až tři minuty, dokud jsme neusoudili, že už můžeme vstát."
Už deset minut po střelbě se oba manželé dostali do živého vysílání a jejich svědectví budí zájem vlastně dodneška. Spolu s několika dalšími svědky totiž dodnes věří, že někdo mohl střílet z pahorku za nimi. Což by znamenalo, že střelců muselo být víc, protože Lee Harvey Oswald, který byl dopaden nedlouho po atentátu a dodnes je oficiálně považován za jediného pachatele, měl pálit z šestého patra nedaleké budovy Texaského knižního velkoskladu, nikoli přímo z pahorku.
"Když se mě někdo zeptá, jestli věřím, že to mohlo jít o spiknutí, odpovídám: Pokud spiknutím myslíte to, že střelců mohlo být víc než jeden, pak ano, je to možné. Ale zkrátka nevím," sdělila reportérům Mirror Gayle Newmanová. "Další otázka obvykle bývá: Myslíš, že s tím měla vláda něco společného? Odpovídám, že někteří jedinci do toho možná být zapleteni mohli, ale nějaká vládní agentura sotva."
Výpovědi Newmanových a několika dalších svědků, kteří také vypovídali o tom, že měli pocit, že minimálně jeden výstřel přišel i z pahorku, vedly později k protestům vůči oficiálním závěrům Warrenovy komise a stály také v pozadí známého procesu, který později vedl státní návladní Jim Garrison a snažil se v něm prokázat, že atentát byl dílem rozsáhlého spiknutí, právě se zapojením federálních státních složek. Jeho dalším argumentem pak byly slabiny zmíněné "teorie jedné kulky", která by podle jeho názoru musela vysloveně kličkovat, aby způsobila všechna Kennedyho i Connallyova zranění.
Ani Garrisonova verze, zpopularizovaná filmem Olivera Stonea JFK, však nebyla nikdy dostatečně prokázána a jím obviněný neworleanský obchodník Clay L. Shaw byl nakonec osvobozen.
Ze 104 svědků stojících na Dealey Plaza, kteří slyšeli výstřely, 56 uvedlo, že výstřely přicházely od budovy Texaského knižního velkoskladu, 35 se domnívalo, že zvuk přicházel od travnatého pahorku nebo železničního viaduktu, osm váhalo mezi pahorkem a velkoskladem a pět nedokázalo směr určit.
Konec Harveyho Oswalda
Lee Harvey Oswald se narodil v New Orleans 18. října 1939. V sedmnácti letech nastoupil k Námořní pěchotě Spojených států, kde prošel výcvikem se střelnou zbraní M1 Garand a splnil testy na ostřelovače. V říjnu 1959 se rozhodl ukončit službu u námořnictva, přičemž jako oficiální důvod uvedl špatný zdravotní stav své matky, o kterou chtěl pečovat. Namísto toho ale emigroval do Sovětského svazu, neboť již od mládí inklinoval ke komunismu. V roce 1962 se nicméně vrátil do Spojených států a 16. října 1963 nastoupil do Texaského knižního velkoskladu jako posila pro předvánoční období.
V době atentátu se opravdu nacházel v budově velkoskladu a podařilo se mu ji opustit předtím, než policie dům uzavřela - jeho nadřízený pak policistům oznámil, že ho pohřešuje. Do svého bytu přišel Oswald přibližně ve 13 hodin. Podle výpovědi domovnice Earlene Robertsové si oblékl kabát a "šel velice rychlou chůzí, takřka běžel" Naposledy ho viděla, jak čeká na nedaleké autobusové zastávce.
V rezidenční čtvrti Oak Cliff, něco přes kilometr od jeho bydliště, ho pak podle Warrenovy zprávy oslovil strážník Tippit, jehož měl Oswald vzápětí chladnkrevně zavraždit čtyřmi ranami z revolveru. Také tady byly zmiňovány pochybnosti. Popis údajného pachatele od očitých svědků se dost výrazně lišil od Oswaldovy podoby a neseděl ani počet a ráže nalezených nábojnic. Oswald byl nicméně krátce poté zatčen a posléze obviněn jak z vraždy Tippita, tak i Kennedyho. Nikdy se nepřiznal a označoval se vytrvale i před médii za obětního beránka.
Dva dny po svém zadržení, 24. listopadu 1963, byl během převozu do věznice za přítomnosti televizních kamer zastřelen. Jeho vrahem se stal majitel místního nočního klubu "Carousel" Jack Leon Rubinstein, zvaný Jack Ruby. K útoku, který byl díky přítomnosti davu novinářů dobře zdokumentován, došlo v podzemní garáži Dallaské vazební věznice. Žurnalisté vyhlíželi Oswalda, na něhož čekala vězeňská dodávka, která ho měla transportovat do Dallaské okresní věznice. Rubinstein byl ukryt mezi nimi a když eskorta vedla Oswalda kolem, vytáhl zpod kabátu svůj revolver a z bezprostřední blízkosti na něj vypálil. Těsně před výstřelem ještě zakřičel: "Zabil jsi mého prezidenta, ty kryso!"
Oswald utrpěl průstřel v oblasti dutiny břišní s následným masivním krvácením a přes okamžitý převoz do nemocnice Parkland Memorial Hospital zranění záhy podlehl.
V roce 1964 dospěla Warrenova komise k závěru, že Oswald prezidenta Kennedyho skutečně zastřelil. Roku 1979 Zvláštní výbor pro vyšetření atentátu Sněmovny reprezentantů zabývající se případem uvedl, že Oswald byl článkem rozsáhlého spiknutí proti Kennedymu a dodala, že Warrenova komise tuto možnost dostatečně neprošetřila.
Otevření archívů nepřineslo převrat
Nikdy nevyjasněné otazníky v Kennedyho smrti stejně jako v pozdějším úspěšném atentátu na jeho mladšího bratra Roberta vedly spolu s utajováním řady skutečností z vyšetřování k množství spikleneckých teorií, kdo za vraždou stál. Podle jedné, k níž se měla přihlásit prostřednictvím zvukové nahrávky i Jacqueline Kennedyová, byl hlavním osnovatelem atentátu Kennedyho nástupce Lyndon Johnson a "klika jižanských magnátů".
Podle novináře Davida Talbota stála za vraždou CIA, s níž se Kennedy měl začít rozcházet v pohledu na otázku Kuby a možného vojenského řešení tamější situace.
Podle další teorie, oblíbené zejména českými konspiračními proruskými weby, nechali prezidenta zavraždit představitelé centrálního bankovního systému Spojených států amerických FED (Federálního rezervního systému), jejichž vliv a moc se údajně snažil omezit.
A existuje i řada dalších teorií, včetně fantaskních o mimozemšťanech.
Široká veřejnost tak s velkým očekáváním loni sledovala otevření dosud utajovaných dokumentů z vyšetřování Kennedyho smrti, které zveřejnila knihovna amerického Národního archivu. Nedozvěděla se z nich ale nic převratného, spíš jen další detaily k faktům, které už byly známé: třeba to, že nějaký anonym oznámil plánované zavraždění Oswalda už den před jeho smrtí FBI, ale dallaská policie ho přesto nedokázala ochránit, nebo že CIA zachytila Oswaldův hovor s ruskou ambasádou. Dallaská divize FBI se také podle zprávy neworleanské divize snažila najít Oswalda ještě před atentátem. Žádný nově odtajněný dokument nicméně neuváděl, že by Oswald neměl být pachatelem.
Protože ani nyní nebyly dokumenty odtajněny všechny (u části z nich tomu zabránil prezident Donald Trump) a protože spiklenecké teorie vždy působí lákavěji než doložitelná skutečnost, nelze ani po loňském kroku Národního archivu USA předpokládat, že by utichly. Předčasně ukončený příběh jednoho nadějného amerického prezidenta a symbolu své epochy nikdy nepřestane lidi vzrušovat. Jeho odkaz je však současně nepřestane inspirovat.