Hoch zlatého srdce, borec nesrovnatelné úpornosti a svalstva ocelového. Tak psal dobový tisk o Bedřichu Šupčíkovi, když v roce 1924 na olympiádě v Paříži získal zlatou medaili ve šplhu. V té době už měl za sebou poměrně strastiplnou životní cestu.

Na svět přišel 22. října 1898 ve vesnici Trumau, která leží jen kousek na jih od Vídně. Jeho otec František byl český kočí, maminka Terezie pocházela z rodiny vídeňských Čechů. Manželé měli málo peněz, zato dětí hodně, a tak se Bedřicha ujala teta Eva, která bydlela v Kvasicích u Kroměříže. Chlapec k ní velmi přilnul, takže když jej po čase odvezla zpět k rodičům, utekl jim a vlakem se chtěl vydat zpět za tetou. Nakonec u ní zůstal natrvalo.

Boj proti olympiádě

Brzy bylo jasné, že podsaditý chlapec oplývá velkou silou. Poslali ho do Vídně, aby se vyučil řezníkem, jenže pak vypukla první světová válka a mladík nedostudoval. Prošel armádou, přežil boje na rumunské frontě a po válce svůj další osud spojil s tělovýchovnou jednotou Sokol.

Jako nadějný cvičenec se dostal do Brna, kde mu sehnali byt i práci domovníka v hutní společnosti. Šupčík na každém tréninku udivoval svými gymnastickými dovednostmi, načež se s oblibou posilnil bůčkem a černou kávou.

Začal pokukovat po účasti na olympiádě, jenže sokolové tento sportovní podnik od jeho vzniku v roce 1896 neuznávali. Tvrdili, že jde pouze o pošetilou honbu za rekordy, slávou a penězi, což vede pouze k vysilujícímu a nesmyslnému tréninku. Názor změnili až v roce 1920, kdy své cvičence vyslali na Hry do Antverp.

O čtyři roky později se v nominaci objevil i Šupčík, byť se tam dostal až na poslední chvíli. Přesto to byl právě on, kdo jako jediný Čechoslovák získal zlatou medaili, když zvítězil ve šplhu bez přírazu. Na osmimetrové lano doslova vyletěl za 7,2 sekundy.

Navíc bral ještě bronz za víceboj gymnastických družstev. O dva roky později se v Lyonu stal mistrem světa v soutěži gymnastických družstev a na další olympiádě v roce 1928 v Amsterodamu získal ve stejné disciplíně stříbro.

Mezitím se oženil s pokojskou Marií a v Brně založili rodinu. S vrcholovým sportem se rozloučil v roce 1931, kdy na mistrovství světa získal bronz ve cvičení na kruzích. Pak přesídlil do Prahy, kde působil jako cvičitel v hostivařském Sokole a občas vystupoval na siláckých exhibicích.

Odborník na požáry

Šupčík kromě svalů oplýval i obchodním talentem. Uměl jednat s lidmi a velmi rychle si je dokázal získat, takže se stal úspěšným obchodním cestujícím. Nejprve prodával látky, později přešel na hasicí přístroje, velký hit tehdejší doby. Nakonec se stal odborníkem na požární bezpečnost a radil továrníkům s vhodným zabezpečením.

Stále se udržoval ve vynikající kondici, proto všechny překvapilo, když těsně kolem padesátých narozenin dostal infarkt. Na manželčino naléhání se odstěhovali z rušné Prahy do jejího rodiště v Horosedlech u Příbrami, kde měl hlavně odpočívat.

Jenže to Šupčík nedokázal. Dál prodával minimaxy a cvičil, ale na počátku 50. let jej postihla další srdeční slabost, po níž zůstal v invalidním důchodu. Z něj však dokázal vyžít jen těžko, a tak se obrátil na státní výbor pro tělovýchovu se žádostí o příspěvek.

Našeho prvního olympijského vítěze však úředníci nemilosrdně vyhodili. Šupčík byl pro ně jako významný člen zakázaného Sokola zejména podvratným živlem, který si zaslouží jen pohrdání a zapomnění. Přes zdravotní potíže si sportovec musel hledat novou práci. Nakonec ji našel v Písku, kde se stal pojišťovacím agentem. V červenci 1957 jej postihl třetí infarkt, kterému už podlehl. Bylo mu pouhých 58 let.