Zdroj: ČTK
Před 69 lety hrozila atomová válka. Zažehnala ji chladná hlava a teplá zima
Winston Churchill chtěl na Sověty shodit atomovku, prezident Francie de Gaulle mu souhlasně přitakával. Americký prezident Harry Truman byl pro citlivější řešení, sovětskou blokádu Berlína započatou jen před pár hodinami, hodlal vyřešit leteckým mostem. Tenhle risk z odpoledne 23. června 1948 vyjde. A Sověti utrpí první poválečnou diplomatickou porážku.
Sovětský režim nebyl pro Němce přitažlivý. Poražená země, rozčtvrcená na čtyři sektory (americký, britský, francouzský a sovětský), „hlasovala nohama". Sovětská zóna tím přicházela o lidský kapitál, přičemž nejvíc bila do očí situace v Berlíně.
Město na Havole, v roce 1945 fakticky srovnané se zemí, vstávalo z popela. Ovšem ne rovnoměrně. Podobně jako celá země, i Berlín byl rozčtvrcen. Status Berlína nějakou dobu fungoval – sovětský sektor nabízel energie, hlavně uhlí, tři západní berlínské sektory zas přispívaly spotřebními věcmi a potravinami.
Vratký balanc vydržel tři roky, pak se 23. června 1948 z hodiny na hodinu zhroutil. Roznětkou se stal předchozí krok západních sektorů, které vyhlásilly platnost nové "západoněmecké" marky ve své části Berlína. Tímto krokem však překročili předchozí dohody se Sověty o neutraliazaci všech sektorů Berlína.
Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov vystoupil po poledni 23. června s projevem, ve kterém krok Západu odsoudil a příslibil brzké radiklání řešení.
Zbytek 23. června byl nesmírně nervózní. Zatímco Sověti chystali rátnou odvetu, Winston Churchill v narychlo sjednané telefonické poradě s prezidenty Francie a USA navrhoval preventivní úder atomovou bombou někam do pustých částí SSSR. Truman naštěstí zachoval chladnou hlavu. Vyplatí se to.
Před půlnocí 23. června bylo pro 2,2 milionu „západních" Berlíňanů jasno. Na všechny přístupové tepny do jejich sektoru najely sovětské tanky; souběžně s tím se přerušily dodávky energie. Záměr Sovětů byl zřejmý: vyhladovět tři sektory Berlína a dříve či později je přijmout do své náruče.
V západních sektorech Berlína vypukla panika. Obchody byly v obležení, každý se chtěl zásobit na maximum. Horké hlavy zchladil již na druhý den v 8:00 berlínského času prezident USA Harry Truman. V rozhlase vystoupil s projevem „Moji Berlíňané, myslíme na vás. Již připravujeme letecké spojení s letištěm Templehof. Tuny zásob potravin a uhlí začnou proudit z letišť ve Stuttgartu a Hanoveru s platností od zítřka."
Pohledme dneška se mohl jevit Trumanův krok jako logický a nevyhnutelný. Jenomže mezinárodní situace na jaře 1948 byla nesmírně vypjatá, Sověti byli na koni. Jejich poslední úspěch, únorová bolševizace Československa, renomé Kremlu jen potvrdila. Churchill, a také prezident Francie Charles de Gaulle nehodlali dále ustupovat, atomový útok se jim zdál adekvátní. Rozvážný Truman však trval na svém, pro jaderné řešení by kývnul jen tehdy, kdyby se Sověti dopustili další agrese.
Stačilo málo: sestřelit jeden dva dopravní zásobovací letouny typu Dakota. Buď by svět vstoupil do atomové války, anebo by se Američané a jeho spojenci přece jen stáhli, západní sektory nechali na holičkách, načež by nastoupila bratrská pomoc Sovětů. Berlín by pak zrudl a stal se nedálnou součástí sovětské okupační zóny.
Nejistá, značně nervózní situace trvala od 23. června po dlouhé další měsíce. Logisticky to pro Američany nebylo vůbec jednoduché. V letním období musely na jediné letiště Templehof v západních sektorech dostat 2000 tun potravin a paliva denně – což nebylo nemožné; v zimě ovšem bylo třeba víc než dvojnásobných dodávek – a to už mohl být velký problém.
Právě na krutou zimu Sověti spoléhali. Příliš nevěřili, že by Američané letecký most logisticky zvládli. Aby se naplnila potřebná letní kapacita, muselo na Templehofui přistát asi sedmdesát Dakot denně. V zimě už hrozil fatální problém, muselo se tu střídat až 150 storojů, co patnáct minut za sebou . Doporučený intevral přitom hovořil o dvaceti munutách. Nehledě na to, že v případě nevlídného počasí mohl letecký most umlknout i na několik dnů...
Osud západních sektorů byl na vlásku, ale naštěstí zasáhla vyšší moc. Zima 1948-1949 byla dosud nejmírnější ve 20. století. Téměř nemrzlo, Templehof musel přerušit provoz jen celkem na dva dny. A tak poté, co i březen a duben uběhly bez nějakých mrazivých excesů, musel i neústupný Stalin uvažovat o přehodnocení Berlínské blokády. Navíc v této době začalo zlobit Turecko, které se – přes prvotní poválečný příklon k Moskvě – začalo opožděně přijímat Marshallův plán, který poskytoval západním zemím americké dotace pro poválečný rozvoj.
Bylo to pro něj bolestné, ale Stalin svou marnou snahu vzdal, došlo k tomu 12. května 1949. Prostřednictvím Vjačeslava Molotova odvolal blokádu. Zároveň, aby si propagandisticky zachoval tvář, začal hovořit o vziku jediného demokratické německého státu. Německá demokratická repbulika se zrodí 7. října s tím, že z berlínských západních sektorů se ustavil Západní Berlín propojený s Německou spolkovou republikou (vznikla 7. září 1949) zvláštním statusem.
Mezi Zapadním Berlínem a jeho východní částí ovšem setrval volný průchod, hlasováním nohama tak přicházela NDR až o čtvrt milionu obyvatel ročně.
Na obzoru už je druhá berlínská krize, která 13. srpna 1961 přinese vystavní berlínské zdi, která západ a východ Berlína odděli na bezmála třicet let.
